Svůj svět mám jako na dlani
když kabát z pírek havraních
navlékám večer, co bych lhal
nikdo mě do snu nepozval
neřekl žádný: „Pojďte dál“
„Tak rád Vás vidím Havrane“
Jednou jen a pak už ne
V tichosti letu nad strání
nikomu v ničem nebrání
nechat si narůst křídel pár
vždyť přece rostou, byť jsi stár
kdo stále letí, nepřistál
Až někdy i to nastane
Poletím dál, a ne že ne
Edgar se směje smíchem svým
verše psát, jak on neumím
jen chtěl bych zase najít klid
odletět…
odplout…
vyrazit…
touha je skrytý Ekrazit
„Kdepak si lítáš můj Pane?“
„Už můj je čas anebo ne“
Pak ticho náhle protne hlas
a stíny z duše žene jas
šustivě zazní v nebi let
každý z nás má svůj vlastní svět
v zahradě Páně věčný květ
„To pírko… je koho?“
„Alane…?“
Je ticho…
víc už se nestane
(jen Havran si letí nad krajem)