„Hudba… Je nutné cokoli dodávat?“
Své oči plné jasu
schovávám za závěsy
spuštěných očních víček
jež kryjí i mé běsy
zavřené v temné díře
kam světlo neproniká
jen zvuky varhan znějí
z pod rukou varhaníka.
Do celku ze tří částí
do skladby trojjediné
Tokáta s Fugou splyne
v krajině nehostinné
kam srdce usoužené
posílá stále lásku
ve chvíli nestřežené
sundá si z hlavy masku.
Pak s tóny Preludia
má duše vstává z prachu
život mi připomíná
ať nepodléhám strachu
jen maska na zem padlá
se směje svému pádu
klání se orchestřišti.
„Děkuji pane Bachu.“