A-jako Ataka . Co si pod tím vlastně představit. Pomůžu vám vlastní zkušeností. Tak tedy manželka mě požádala o přivrtání poličky. Snadná práce. Dělal jsem to už nesčetněkrát. Připravil jsem si vrták, vrtačku, bity, hmoždinky a vodováhu. Už v téhle chvíli se v mém těle začala objevovat jakási nervozita. Nevěnoval jsem tomu, ale žádnou pozornost. A ve chvíli kdy jsem spustil vrtačku to přišlo. Prudce se mi rozbušilo srdce, šíleně jsem se začal potit hlavou mi výřili myšlenky typu to nezvládneš, zkazíš to, jsi k ničemu. Budeš všem jen k smíchu. Udělalo se mi strašně slabo takže jsem šel do kolen. V té chvíli jsem absolutně nechápal co se to se mnou děje. Až

odborník na psychologii mi vysvětlil o co se jedná a odkud to přišlo. Byl jsem totiž pitomec, který nabyl dojmu, že bez něho by práce ( továrna ) spadla. Dlouhodobě jsem překračoval vlastní limity.

Za měsíc jsem klidně pozbíral i 360 odpracovaných hodin. Někdy jsem se vrátil domů až po třech dnech. Pochopitelně, že se tím začaly množit chyby, nedostatky, kolegové v práci mi často něco vyčítali. Všechno se to nahromadilo a potom zákonitě přišel výbuch. Najednou jsem nemohl dělat nic. Jakmile jsem se o něco pokusil přišel nával úzkosti.

B-jako Beznaděj. Tenhle pocit mě provází už léta. Všechno co bych chtěl udělat okamžitě zaplaví

marnost a zmar. Nic jako by nedávalo smysl. Vše co potřebuju udělat ač se enažím sebevíc přece stejně končí špatně. Beznaděj mě obklopuje a jakmile nejsem chvíli ve střehu požírá mě.

C-jako Cejch. Jakmile jednou projdete zařízením typu vězení nebo Psychiatrická nemocnice, zůstane na vašem čele neviditelný cejch. Nešlo mi ani tolik o to jak se ke mně chovali ostatní. I když pohled na maminku, která v momentě kdy mě zaregistrovala, rychle strká děti na protější chodník , rozpačitě zdraví a bručí něco na vysvětlenou, aby to nevypadalo tak okatě, není nic moc. A ani posměch od lidí, které jste předtím bral jako kamarády moc nepřidá. Ale ze všeho nejhorší je brouk uvnitř mé hlavy, který se z toho narodí. Jeho pozornost je obdivuhodná, okamžitě mi všechno vysvětluje: „ Ten se ti posmívá , ten dělá že tě nevidí, pro toho je pod úroveň tě pozdravit, ona se tě štítí“ . A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Je to brouk kreativní a nebezpečný. Nejhorší je , když vás, ale lidi začnou litovat a projevovat vám účast. Berou na vás zvláštní ohledy. Čímž vlastně říkají pořád do kola : „ On je mrzáček, on za to přece nemůže, podáme mu tašku vždyť jí neumí ani chytit.“ To mě potom zalije pocit ještě větší zbytečnosti a říkám si že jsem jen na obtíž. Ono se snadno říká : „ nevšímej si toho, dělej jako by nic, nech to být“ Ale to se velmi snadno říká a těžko uskutečňuje. A když jsem jednu dámu požádal, aby ze mě nedělala ještě většího krypla než jsem. Dozvěděl jsem se, že jsem agresivní blázen co patří do svěrací kazajky a pod zámek. Zkrátka nic není jako dřív, nic není co bejvávalo….

D-jako Deprese. Kdo neokusil neví. Chci tím říct, že jakýkoliv popis této poruchy mozku je jen slabý odvar a nedokáže vyvolat dokonalou představu pro toho kdo to sám neprožil. Jednoho krásného rána jsem otevřel oči a prostě jsem už nechtěl žít. Mé tělo mě neposlouchalo, mysl zalil velice silný smutek. Nebyl jsem schopen vstát natož jít do práce. Nakonec za mě moje žena zvedla telefon a nahlásila pracovní neschopnost. „ Už nemůžu, nejde to, chi to skončit ...“ Tahle slova se mi motala pořád dokola v hlavě. Nakonec mě odvezli k doktorovi. Vzpomínám si že to byla celá věčnost než jsem ze sebe dostal jednoduchou větu: „ Já už nechci žít pane doktore“. Čekal jsem výsměch, vyhazov z ordinace, nadávky. Ale nestalo se. Patrně jsem nebyl první kdo za ním přišel s touhle potvorou. Během dvou měsíců jsem dostával několik druhů antidepresiv. A výsledek ? bylo mi pořád hůř a hůř. Už jsem téměř nevstával z postele. Všechno mi bylo jedno. A tu mou hlavou začala výřit myšlenka : „ Ukonči to“ Nevím kde se to ve mně vzalo, ale najednou přišla obrovská energie. Všechny svoje síly jsem napnul k jednomu jedinému cíly. Sebevražda. Když nastala ta správná doba, začala se mnou šířit úleva. Nevnímal jsem už vůbec nic kolem sebe. Stačilo už jen udělat jeden pohyb a byl konec. Z úlevy se stal neuvěřitelný a omamný pocit svobody . Totální svobody, přestali pro mě platit veškeré zákony, vazby, pravidla a v tomhle stavu začal drnčet telefon zapomenutý v mé kapse drnčel tak dlouho a neodbytně, že mě to zcela rozhodilo. A pak přišla šílená rána. Jako by celá ta tíha žití, kterou jsem před chvilkou odhodil, dopadla přímo na mou hlavu. Teprve teď jsem si uvědomoval co se vlastně děje. A hned na to jsem se zhroutil. Potom už jsem skoro nevnímal všechno jako by se slilo do podivné šedivé mlhy. Nekomunikoval jsem, nerozpoznával jsem den a noc. Trpěl jsem pod křídly nočních můr, které přetékaly a prolínali se se skutečností. A nakonec jsem skončil v blázinci.

E-jako Emoce. Během léčby se u mě začali projevovat rychlé emoční skoky. Přecházel jsem od smíchu k pláči a opačně. Zcela bezdůvodně. Emoce si dělali co chtěly. Nebyl jsem vůbec schopný je nějak ovlivnit. Nešlo to. Během jedné světlé chvilky mi proběhlo hlavou „Tak teď už jsem se asi úplně zbláznil“ . Jenomže časem tyto výkyvy přešly v totální emoční plochost. Nic prostě nic. Už mě nezajímali ani návštěvy rodiny. Dokonce jsem měl chvílemi pocit jako bych svoje vlastní tělo viděl z pohledu třetí osoby. Odříznutý od sebe sama. Odpojený od možnosti rozhodovat se co mám dělat. Tenhle podivný stav se mi občas ještě vrací. Obzvlášť při nějakých vypjatých situacích. Prostě „cvak“ a vypli proud.

F-jako Fantazie. Aha, teď vám asi začala bujet co ? Už pracuje o čem tak blázen asi sní. Vidíte to od abstraktních obrazů až po erotiku. Ale zklamu vás. V těch stavech o kterých píšu se vše točí kolem smrti. Objevují se vize jak řežu do vlastního krku, mačkám kohoutek pistole, strkám hlavu do oprátky piju jedovatý dryják a mnoho dalších. Tady je fantazie neuvěřitelně kreativní a bohatá. A přitom jediným cílem je úleva od všech těch nesnesitelných stavů.

G-jako Geny. Podle lékařů jsem pravděpodobně dostal něco z těch nemocí a poruch do vínku od svých předků. To by mě zas tolik neštvalo jako fakt, že něco z toho jsem předal ve svých genetických informacích dál, svým dětem. Smířit se s tím je téměř nemožné, byť je tu vždycky naděje, že totiž tyhle informace zůstanou v pomyslném šuplíku. A nikdy se neprojeví. Přesto ve mně zůstáva určitý pocit viny a ten je dost bolavý.

H-jako Hanba. Do určitého věku jsem si myslel, že je to synonymum pro slovo nahý, nahota.

Pocity hanby se dostavují dost často. Dalo by se napsat, že jsou nedílnou součástí celého mého života. Od prvních vzpomínek až po současnost. Prosakuje mým chováním, prací, charakterem, zálibami, literárními pokusy i kreslením. Neustále na mě padá ten pocit hanby. I teď ho pociťuju během psaní tohoto textu.

CH-jako Chlast. No jo. Koho to alespoň jednou nenapadlo. Ta spásná myšlenka utopit všechno v chlastu. Tak mám pro vás novinku. Tohle fakt nefunguje. Jediné čeho jsem docílil bylo, že jsem všechno ještě zhoršil. A na závěr bych chtěl podotknout, že delirium není nic co bych si chtěl zopakovat.

I-jako Invalidita. Tak s tímhle je pocit hanby spojen dost pevně. Stačí se na sebe podívat do zrcadla. Mám ruce, nohy, vidím, slyším, pohybové ústrojí pracuje jak má. A přesto nejsem schopný pracovat jako ostatní. Nevydržím to. S obtížemi plním pracovní povinnosti na padesát procent. A to je moje zaměstnání velmi jednoduché. Do prdele!

J-jako jídlo. Tohle téma jsem měl opravdu rád. A dokázal jsem o něm mluvit třeba hodiny. Teď se s tím peru. Tři, pět i sedm dní v kuse nejsem schopen jíst. Nepozřu sousto. Už jen pohled na něj dokáže vyvolat odpor. Snídani už jsem definitivně vyřadil z jídelníčku. Ráno to nejde. A to jsem se před tím než mi ruplo v hlavě považoval za jedlíka. I když to na mě nebylo nikdy vidět. Spořádal jsem ke guláši třeba dvacet knedlíků.

K-jako Kolaps. I teď kdy jsem uživatelem léků a podstupuju často terapie u klinické psycholožky, dochází ke kolabsům. Jak to zhruba vypadá. Nejdřív se rozproudí myšlenky zcela neřízeně začnou ostřelovat moje vědomí. Dostavuje se silná úzkost, rozklepu se jako ratlík, těžko se mi dýchá, dokonce mám „ infarkt“ v uvozovkách je proto, že pocitově je to hodně podobné, ale EKG je v normě. Přestávám se soustředit. Mám nutkání se někde ukrýt. Skroutím se do klubíčka a čekám. Někdy pár minut někdy pár desítek minut. Následuje vyčerpání. Pokud je to doma, vem to čert. Pokud to je v práci je to horší.

L-jako Láska. Asi teď se mnou spousta lidí nebude souhlasit. A možná, že právem. Já to nepíšu proto abych vás o ní připravil. Pokud patříte k těm kdo v lásku věří tak prima. Věř a víra tvá tě uzdraví. Od jisté chvíle se na ní, ale dívám z jiného pohledu. Nebyla láska ode dávna motivem k vraždě ? K sebevraždě ? A spoustě jiných zločinů ? Proč jsem k téhle lidské emoci tak nepřívětivý. Asi proto, že mi byla odpírána už od dětství. Snad proto, že po ní tolik toužím, že jsem vyhladovělý jako smečka vlků v tuhé zimě. A že ten hlad několika lidem poskytl možnost toho využít. Zneužít k naplnění vlastních potřeb. Láska někomu přináší útěchu a štěstí a jinému zklamání a strádání.

M-jako Melancholie. Tak jestli si pod tímhle slovem představujete něco sladkohořkého, romantického a vznešeného s gesty tragické antické hry, tak já teda ne. Pro mě je to svinstvo nejhrubšího ražení. Pokud se jí povede mě sevřít je to boj na dlouhý čas. A odevzdat se jí je smrtelně nebezpečné. Rozleptává totiž duši a ochromuje rozum. Bourá jakékoliv plány do budoucna. A nakonec vás kliddně pohoupe na šibenici.

N-jako Nálada. „ Pane Kašpare, váš mozek tedy jedna jeho část nedokáže produkovat serotonin.“

„A co to znamená ?“. Povzdech. „Pokusím se vám to vysvětlit trochu zjednodušeně“. Paní doktorka se při tom tváří jako kdyby proti ní seděl totální idiot. Copak je vůbec možné aby ve 21. století existoval někdo kdo neví co je serotonin ? „ Tak tedy lidově řečeno nevyrábíte hormon nálady“

„ A co to pro mě znamená ?“ „ Pro vás to znamená, že se budete cítit mizerně a budete trpět depresemi.“ „Samozřejmě, že vám budeme podávat medikaci. Ale je to složitý proces a může to trvat dlouho než nalezneme ten správný lék“ A trvalo to dlouho a žádný zázrak to není. Na druhou stranu, kdyby žádné léky nepřišly kde by asi ten můj život skončil.

O-jako Oblbování. Omlouvám se za ten výraz. On sem nějak patří. Dnes už jsem si na to zvykl. Můj mozek mi totiž občas přivodí nějaký ten šok. Příklad ? Chodící židle. Aha zní to legračně, chápu. Teda alespoň do chvíle kdy usednete do čekárny na psychiatrii a přímo proti vám se rozběhne židle. Jiný příklad, uprostřed noci se vzbudím a těsně vedle mě promluví mužský hlas. Dokonce je vidět i silueta. Rozsvítím lampu a hle nikdo tam není. Samozřejmě mozek umí být i kreativnější. Podobná situace , místo hlasu dospělého muže , slyším volat vlastní dítě. Vstanu, běžím do pokoje a kluk si spokojeně pochrupuje. Až následně mi dojde, že ten můj stokilový drobeček měl takovýhle hlas naposled před deseti lety. A další příklad. Sednu si odpoledne do křesla, potřebuju si trochu oddechnout, zavřu oči a co to ? Pořád vidím jasně kolem sebe. Někdo mi uříznul víčka… Otevřu oči rozhlížím se. Zavřu oči rozhlížím se. Neuvěřitelný. Ta přesnost. Ten smysl pro detail. Zatracenej mezek mozek. K dalším jeho zlomyslnostem je ztráta orientace. Vracím se ze záchoda a normálně se ztratím ve vlastním domě. Některé místnosti jako by se protáhly do délky. Jiné se zase svraští. Občas koukám kolem sebe a vůbec nemám tušení kde jsem. Až po pár minutách mi dojde, že stojím v obýváku. Takových a dalších blbostí mi přichystává mozek celo řadu.

P-jako Psycholožka. Teď se asi někomu z vás vybavila scénka s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem. „ Uďo to je napuosto noumáuní… Já jsem tvůj Pfuiteu“ No jenomže, když jste po krk v něčem mazlavém a smrdutém a z čista jasna se vedle vás v té černočerné tmě objeví ruka, která vám nabízí pomoc , napadne vás že je to patrně sám anděl strážný. Pochopitelně, že bych to nebyl já kdybych si to ještě jak se patří nestížil. Ono uvěřit někomu a pustit si ho jak se říká na tělo není jen tak. Já se totiž klidně v tom sajrajtu dokážu odvrátit a rochnit se v něm. Ale v tomhle případě mám až neuvěřitelné štěstí. Moje psycholožka to totiž nevzdává. Což si zaslouží obdiv a uznání.

Kdo to řekl ? V nouzi poznáš přítele ? Nejen odbornici, ale i čarodějku, která se nebojí nových metod a postupů. A pozor dokáže mi taky všechno hezky vysvětlit polopatě, abych tomu rozuměl.

Což má svojí logiku a nese to i svoje ovoce. Neboť když něčemu nerozumím kladu tomu odpor. A tím si házím klacky pod nohy a samozřejmě i jí. Kdybyste věděli kolikrát už mě a moje jednání pochválila. To neříkám proto abych se chlubil a vytahoval. Jen se mi líbí jak mě tím učí nebránit se tak urputně pochvalám. A vy baste chtěli vědět proč to vlastně dělám. Fajn. V hlavě mám pevně zakódováno asi toto “ Já nestojím ani za nic. Proto ani to co vytvořím není hodno žádného ocenění.“ Že to znáte taky ? A kdo vám to tam tak precizně nainstaloval ?

S tím souvisí i moje reakce, pokud mě tedy někdo chválí, je to proto že se za tím skrývá zrada, nebo léčka, nebo nějaké zneužití.

A teď mi řekněte, když se najde člověk, který přesto vstoupí do toho minového pole bláznovy duše nezaslouží si respekt. Tak tedy klobouk dolů paní doktorko.

R-jako Relaps. Tohle je výraz pro návrat už jednou prodělané nemoci. V mém případě jde mimo jiné o návrat depresivních stavů. A není to nic vyjímečného. Ostatně můj opakovaný pobyt v blázinci to jen potvrzuje.

S-jako Spirála. A spirála = průser. K jejímu spuštění stačí jedno jediné slovo, nepochopení, gesto nebo jiný vjem ( tzv. Spouštěč ). A spirála se začne pomaloučku roztáčet a stahovat vaší duši ke dnu. Z jediného výrazu vyraší slova, věty, prožitky jejichž jediným cílem je dostat vás až na pomyslné dno. Ublížit, srazit chuť k životu na absolutní nulu. V mém případě to byly dva pokusy o sebevraždu. Spirála pomalu, ale promyšleně vypíná všechna světýlka naděje. Takže se není kde zachytit. Co s tím ? Urychleně vyhledat odbornou pomoc. A to rychle než vám tohle světýlko zhasne taky.

T-jako Trauma. Hmm. Pro mě do nedávna cizí slovo, které se mě netýká. Chyba. Tahle zrůdička je totiž součástí mého života. Prosákla do všech koutů mé mysly. Bezmoc. Beznaděj. Bezbrannost. Bezpráví. Ponížení. Šikana. Týrání. Zneužití. Smrt v mnoha podobách. Extrémní zážitky, extrémní chování mého mozku. Zůstává po nich hromada bloků a omezení. A ty časem navazují na sebe další a další prožitky a tvoří další a další bloky. Rakovina duše ? Možná. Následkem je stále menší a menší prostor pro život. Končí to tím, že se už nedá pohnout, nadechnout se, fungovat.

Hurá do boje ? Dobře pokusím se vám popsat jak to asi vypadá. Udělejte si takový malý pokus. Vezměte si hromádku nití a pěkně je zašmodrchejte do sebe. No nebojte se. Pořádně, pořádně. Už máte chuchvalec a je řádně prouzlovaný. No jo a teď to nitku po nitce rozmotejte. A opatrně abyste žádnou nitku nepřetrhly. Óu, příšerná práce co ? Ale to je málo. Přidáme k tomu trochu oleje z úzkostí, depresí, neůspěchů, špatné nálady, starostí a problémů v práci a málem bych zapoměl posypeme to pěkně halucinacemi a bludy. …..Fůůůůj to je humus co. Ale co teď tomu nasadíme ještě korunu. Dosaďte si k tomu člověka všeználka a všeuměla. Jeho úkol bude vám připomínat jak jste neschopní a jak on by to zvládl během pár minut. Cože ? Co jste s ním udělali ? No nic to je pro černou kroniku. Já bych udělal to stejný. Jenže. Tady je pro mě zatím neprůstřelný blok.

Tohle je totiž jedna z mých „ZLATÝCH ŽIL“ Jedna z prapůvodních nitek, která vznikla už během ranného dětství. Kód v mozku zní „ BRÁNIT SE JE ŠPATNÉ“ Kdo se o to mimo jiné zasloužil ? Autority. Dosaďte si dle libosti. A následky ? Snadná kořist. Ve škole, na učilišti, na vojně, v práci.

Jaký by byl asi můj život nebýt těchto bloků ? Barevnější ? Pestřejší nebo alespoň né tak černý ?

Taková zlatá žíla je dokonale chráněná a vytáhnout jí bolí. Navíc nebývá jen jedna. A vytažením to teprve začíná. Čeká mě tavení, broušení, cizelování, a přijetí. Propojení na něco užitečného. Pozitivního.

Ú-jako úzkost. Abych řekl pravdu vůbec netuším jestli tahle mrcha potřebuje nějaký spouštěč nebo si prostě příjde a udeří jako blesk z čistého nebe. Provází ji svírání hrudi, bušení srdce, pocit že se nemůžu nadechnout, jindy zase má podobu infarktu. V hlavě spustí naprosto iracionální myšlenky. Dle chuti potom odchází nebo to dotáhne až ke kolapsu.

V-jako Vůle. Tady nečerpám jen z vlastních zkušeností, ale i ze zkušeností lidí, které jsem poznal v blázinci. A kupodivu se většina z nich shoduje v tom, že s vůlí proti psychické poruše, nebo nemoci, toho moc nezvládnete. Lépe řečeno Psychika vůli prostě odpojí od ovládání.

K čemu je tedy meč, když nezvednu ruku a k čemu helma , když je lebka z másla. A teď upřímně. Keci typu „ Nebuď měkej, To snad dáš, ne? Vždyť ti nic není , buď chlap….“ a podobně . Tak těmihle keci psychicky zmačkaného člověka v pohodě dorazíte. Proč ? Protože dotyčný veškerou tu svojí zbylou energii vráží do toho aby to dal. A tímhle „ POVZBUZOVÁNÍM“ jen nabývá dojmu, že pro to vlastně nedělá vůbec nic.

X-jako … Pro tohle písmenko jsem si nechal slovíčko sex. Má to svůj důvod. U tohohle slovíčka totiž můžete klidně udělat kříž. Nejen , že vás chuť na sex přejde, ale pokud máte tu smůlu a jste mužského pohlaví tak jako já, připraví vám jako bonus řadu trpkých chvil a výčitek z jasně viditelného selhání. Další rána do pomyslného srdce psychiky.

Z-jako závěr. Co říct na závěr. Zaprvé pokud jste se dočetli až sem smekám před vámi. Za druhé vy kteří jste v tom našli něco ze sebe , nevěšte hlavu, zejména né s oprátkou na krku. Ono se s tím přece jen dá bojovat. Nečekejte ovšem jako já že to vyřeší pár dní v péči psychiatrické nemocnici a udělají to za vás lékaři a sestry. Budete si to muset vybojovat sami. Bude to běh na hodně dlouhou trať . A bude to bolet. Ale dobrá zpráva je že na to nebudete sami. Pokud vám zbylo něco z rodiny budou vám oporou. Pokud se i přes vaše hnusné chování a kopání kolem sebe , udrželo pár přátel budou vám oporou. A hlavně se nebojte odborníků jejich ruce vám totiž budou nejen oporou, ale i tolik potřebným průvodcem v tom labyrintu vlastní duše.