Není mi zrovna do smíchu,
však není ani do pláče,
jsem čím dál více potichu,
a Čech, který už neskáče.
Jen občas něco rozruší,
mou duši stále stísněnou,
snad mám se tahat za uši,
Ty přeci víš, co rozruší…
Mou touhu špatně skrývanou,
dnes středa je, tys mou ženou,
byť bývalou, však co naplat,
život je jízda samý zvrat
a houby na tom záleží…
že jinému teď náležíš…
Udělám ráno snídani,
a hračky, které na hraní,
po Tobě všude zbyly tu,
poslední po Tvém gambitu,
po slovech lásky uznání…
však dnes už vím, že nechrání…
Vzal si Tě, rychle odešel,
Čas zůstal stát…
se nevešel
do prostoru, kde bez Tebe,
se nechce tam…
však v kostele…
Tam v tichu tvrdé lavice,
Kdy plamen prchá ze svíce
by zažeh jiskru v Tvých očích
pak na mě Ty se otočíš
„Už musím jít“
„Už přišel Čas“
Byť nevidím Tě, cítím zas
Tvou vůni na řasách