Věřit můžeme v kdeco…třeba v to, že ráno slunce vyjde a večer se ztratí za obzorem… a na to si můžeme klidně i vsadit. Vírou obecně vyjadřujeme svou důvěru nějaké osobě, instituci, nauce či ideologii.
Však ti hloubavější z nás, ti, kteří hledají a jsou plní otazníků k zázrakům přírody, vesmíru, k hmotě a energii – ti svou důvěru nevloží do rukou nikomu ani ničemu konkrétnímu.
Víru ve tvoření přisuzují něčemu mnohem vyššímu, než jsme my lidé, něčemu, co nás převyšuje ve všech představitelných i nepředstavitelných rovinách a vizích. WAU!
Já, jako vzorek průměrného smrtelníka, a já, jako včela dělnice v úlu zvaném planeta ZEMĚ, nepodléhám žádným ideologiím a netrávím čas studiem odborných pojednání, já mám totiž jasno.
Kamkoli se podívám, všude najdu (a to vůbec nemusím hledat) jasné důkazy toho, že mě něco převyšuje:
- orosené okvětní plátky růží a chmýří pampelišky (i v letu)
- oko včely a sosáček kolibříka (i toho motýlího)
- kresba peří sojky a papouška kakadu
- kresba srsti tygra a neopren vydry
- zpěv ptáků (po ránu i večer) a cvrkot cikád, když v soumraku šplouchá moře
- vůně deště a sněhu…a zvuk ticha, když padá…tvar sněhové vločky
- ……………………………………mám pokračovat?
Říkáte, že nic moc? Pro mě ne…pro mě ale sakra ne.
Neustále jsem obklopována něčím, co mě převyšuje. Tento dar člověku, mé maličkosti – té užitečné včele v úlu, si hýčkám a opatruju sama v sobě a zcela beze strachu z „vyšší moci“. Ani náhodou necítím strach…cítím pokoru, lásku (především lásku), bezpečí a nezpochybnitelnou jistotu, že tak, jak to je, tak to má být.
Často si po prožitku toho něčeho „Vyššího“ uvědomím, že zcela bezděčně zvedám hlavu vzhůru a s úsměvem ve tváři i v duši okouzleně vydechnu: „Děkuju.“
A proč se obracím s poděkováním vzhůru? Asi proto, že je tam tolik prostoru pro takový dar, pro to množství a škálu každodenních zázraků, které máme doslova pod nosem. Právě si ke mně přisedla jedna z mých chlupatých psích koulí a štěkla. Takže je to jasný…a z očí jí ještě čtu, že kdyby mohla, dá palec nahoru. :O)
Comments