Duše – Wikipedie - duše je v řadě náboženství, mytologiích a filozofii nehmotná substance živé bytosti. V náboženských a filozofických naukách pojem duše odkazuje na nehmotný princip, který je chápán jako nositel života jednotlivce a jeho identity, který přetrvával v čase.
O duši jsem začala přemýšlet až v dospělosti. Jak by také ne – mé dětství bylo o informace k této „substanci“ ošizeno jak rodiči, tak školou. Jako velmi senzitivní bytost jsem neustále něco prožívala…velmi často i za ty ostatní. Prožitky a pocity všeho druhu, vyjma zlosti či vzteku, byly na denním pořádku a směřovaly různě (většinou vždy s mým všudypřítomným komentářem). S doprovodným gestem dlaní složených na prsou jsem kontaktovala čmeldy, brabčáky, kopretiny i šutry. Ty dvě velké psí chlupaté koule, co s námi žijí, mám za lidi. Jejich pohled „z očí do očí“ je pro mě vhledem do zcela oddané
bytosti s jedinou potřebou „moct tě milovat“.
Krom toho prožívání taky čapnu kdejakou energii a čím je silnější a kvalitnější (stran kvality má jistě každý své úhly pohledu a žebříčky), tím je to pak větší mazec. Upřímně – lecčemu se již dokážu postavit, nechat to mnou projít či to účelně předat, někdy jsem však na ni zcela nepřipravená a odbouchne mě. Někdy si dokonce připadám jako převaděč či rozvodna energie, sloužící pouze k transferu z A do B.
Vše, co prožívám, mi prochází hrudí – prožitky, pocity, energie…emoce, všechno. Jen mé myšlenky a téměř všudypřítomný vnitřní monolog sama se sebou či s druhými ne. Ty přísluší hlavě.
V dospívání se mi často stávalo, že mi někdo říkal, co mám dělat, jak se mám cítit, co je pro mě dobré a co není…dokonce i to, co si mám myslet o ostatních lidech. S vrozenou poslušností jsem se snažila vnímat tyto informace jako dané s tím, že jsou míněny jistě výchovně a s pozitivním dopadem. Pokaždé jsem však pociťovala (hruď) rozpor mezi tím, co bych si měla uchovat v paměti (myslet) a tím, co cítím a jak to cítím. Protože má výchova byla veskrze autokratická a já veskrze poslušná, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se „vymanila“.
Dnes už vím, kdo je má duše a také to, kde má duše sídlí.
Nemohu se splést s umístěním – sídlí v mé hrudi a je všudypřítomná …ona je totiž mnou a já jsem jí.
Závratný pocit štěstí mě přelije právě v tuto chvíli, kdy slova skládám na papír…oči se rozzáří a úsměv (rohlík „nahoru“) stvrdí zmíněný pocit štěstí… ona ví i já vím (a s ní prožívám) právě zmíněnou absolutní pravdu mezi námi dvěma …a je nám v „tom“ tak dobře.
A kdo je má duše? Především je to kámoška – ta nej! Vždycky mi vyjeví pravdu, nikdy nelže, neponižuje, nemanipuluje – je maximálně upřímná – jak by také ne – projevuje se prostřednictvím toho, jak se cítím, je mými pocity a prožitky, mými emocemi – a ty nelžou…nemohou lhát. A já se v celé své podstatě bytosti cítím být duší – svou duší.
A ještě o jeden pocit se s vámi podělím. Často, když si tak spolu sedíme a v tichu vnímáme jedna druhou, nemohu se zbavit zcela zřetelného pocitu a sama pro sebe (jak jinak než i pro ni) si s úsměvem pomyslím: „Ta ví stoprocentně něco víc než já.“ A pak se stejně jako ona tetelím, ona na mě rozpustile pomrkává, jako že: „Tos´ na to kápla,“ a já cítím jen klid a mír a nezměrnou pokoru.
Ahoj,
co k tomu dodat. Nic mě nenapadá, neboť autorka tohoto skvělého textu
téma rozebrala zevrubně a navíc čtivým jazykem. Uvolněná forma ukazuje neokázale na to, že pod textem je osobní prožitek.
Helčo děkuji za prima čtení
čenda
a k Duši třeba
KRUHY POD OČIMA
Mám vlhké oči i vlhké tváře
když temné prázdno (ven z kalamáře)
uniká v slovech, aniž dá sbohem
však ihned září, za prvním rohem.
Procházím zvědav chrámem své duše
někdo tu skrývá se (nechce být rušen)
tíživé verše zde lehce píše
naoko vážný, na druhé smíšek.
Zažehl svíci, zasel své sémě
oslepen – zřící (přistoupil ke mně)
sám v sobě ztracen, jak měl jsem tušit
že kromě těla, mám také duši.
A celou tu dobu…