Vzpomenuli si na mé dětství, od toho raného až do věku zhruba 10 let, jsou mé vzpomínky téměř výhradně tvořeny obrazy, ději, slovy, pocity citu i pocity doteků spojených s jednou osobou. Je jím můj dědeček z tatínkovi strany.
S babičkou bydleli v městečku Sobotka ve velkém měšťanském domě, který stál (a stále ještě stojí) na krásném, čtverhranném náměstí, jehož 2 strany tvořily domy s podloubím.
Dům sám o sobě působil tajemně až mysticky a to díky babičce, které se ve chvílích volna věnovala těm záhadným věcem, jako je věštecká koule, Tarot a jiné vykládací karty, numerologie a především velmi starému kulatému stolu, jehož tajemství a funkci jsem v té době nechápal. Jistě si umíte představit, jak všechny tyto tajuplné předměty vzrušovaly fantazii malého kluka a vzbuzovaly v něm naději, že jednou tomu všemu přijdu na kloub.
Nemohlo to samozřejmě dopadnout jinak, než že tento můj příběh se dostal až do jedné z mých posledních knih. Začíná to knihou Amnézie a kupodivu zdaleka nekončí, neboť ten malý chlapec je stále ve mě, plný svého nadšení ptát se: "Proč?" a pátrat po odpovědích, abych je nakonec nacházel v sobě.
Je to můj osobní pocit z cesty, ale nějak tuším, že podobné to bude i u Vás, jen kulisy Vaší hry budou pochopitelně jiné.
Kniha Amnézie je příběhem o návratu z krajin zdánlivého zapomnění a putováním Astrální krajinou. Když cíl je dosažen - dá ovšem mnohem více otázek, než by dal tu jednu hledanou odpověď. Tu na mnou, tak vytouženou umanutost po odpovědi. Na otázku, na kterou stále hledám odpověď :
"Kdo já vlastně jsem?"
Vraťme se ale do Sobotky 60 - 70 let minulého století...
Prostor náměstíčka, jak již dobře vít, ze dvou stran tvořila ucelená řada měšťanských domů s úchvatným podloubím u každého z nich. Celek pak umocňovala velká a funkční kašna v jeho středu.
A tady můj příběh začíná ... a nebojte se, bude mít pokračování ...
Tak jo. Jak se dá textem zapsat ticho, když nechceš, aby bylo demonstrované slovem, ale přitom chceš, aby bylo poznat, že právě probíhá?....:O):O).....takže - právě probíhá! :O)
Už si začínám zvykat na to, že když něco popisuješ, o něčem vyprávíš - totálně se s tím ztotožňuju jako bytost. A proto taky plně přesně vím, jaké to je být v dospělosti sám v sobě dítětem, v mém případě dívkou. :O) Jen rozdíl mezi námi je v tom, že já se neptám: "Proč?". Já se na nic neptám, já mám prostě pořád ty vykulený a natěšený oči, kterýma stále ještě objevuju a nasávám svět.
............je to asi půl roku, kdy jsem seděla na terase se svým mužem, hlavou mi probíhalo všechno světa…
Aha, dětství. Zvědavost, dobrodružství, poznávání . Jeden klenot vedle druhého :-)