Život jako skládačka

Častokrát je život připodobňovaný cestě - klikaté, rozvětvené, někdy matoucí a propletené. Je to krásný, smysluplný a funkční příměr, ne vždy však podobný tomu, co člověk zažívá.

Mě momentálně život připomíná spíš dětskou skládačku. Malé kostky, hranoly a podobné tvary, které nám svět podává, a ze kterých máme stavět hrad.

Jsou tací, kteří dostávají samé krychličky a bez obtíží staví jednu na druhou. Dětství - škola - zájmy - práce - rodina - a tak dále. Když pak dostanou něco jiného něž krychli, trochu se s tím perou, ale jejich hrad se s pár divnými tvary sotva zaklepe.

Jiní dostávají jeden tvar za druhým, ale každý jiný. Třeba v dětství dostali krychli, ale škola jim nabídla hranol a jejich zájmy mají tvar koule. To se člověk snaží skládat jeden na druhý, ale stavba se klepe, klouže a padá.

Každému může jeho hrad spadnout, i těm se samými kostkami. Třeba když jim někdo jen tak bezohledně kopne do základů. Když spadne, musíme začít znovu nebo opravit zborcené části.

Může se stát, že nám stavba padá často, ale stále nedostáváme lepší kostky. Člověk má chuť se na to "vyprdnout". I to je občas potřeba. Nechat kostky ležet - dva, tři dny nebo měsíc, to záleží. Jen na ně koukat, z dálky, z jiných úhlů. Některé díly můžeme odložit, některé jdou s velkou námahou přeměnit na jiné. Třeba zjistíme, že do sebe pasují dva díly, které nás nikdy nenapadlo spojit.

No nebylo by lepší, kdyby každý dostával jen kostky?

Ani ne. Bylo by to jednodušší, to sice ano, ale co by pak byl svět?

Byl by jako sídliště šedých řadových paneláků.

Tak skládejte svůj život hravě, ale hlavně skládejte dál.

Zet