Úzkost a co s ní

Každý z nás ji někdy cítí. U některých se může vyvinout v úzkostnou poruchu nebo nervózu.

Lidé s takovou poruchou jsou denně vystaveni pocitu strachu, nervozity, nejistoty, pochyb a podobně. Potýkají se s nechtěnými a nelogickými myšlenkami a obavami. Ve vypjatějších situacích se u nich z psychologických příznaků můžou stávat fyziologické - třas, pocení, motání hlavy i zrychlený tep. V těch nejhorších situacích je může zachvátit panika.

Z vlastní zkušenosti vím, jak pohlcující může úzkostná porucha být. Pochyby o čemkoliv, co dělám a obrovská tíha i těch nejjednodušších rozhodnutí mě pronásledují už asi od druhého stupně základní školy. I psaní tohohle článku je výsledkem dlouhého přemlouvání sama sebe. Po každé další větě chce moje pozornost sklouznout kamkoliv jinam, jen abych se nemusela rozhodovat, jak přesně bude má další věta znít.

Dá se s tím nějak žít?

Dá.

Dost dobře. Ale chce to odvahu a práci.

Co se s tím dá dělat?

V první řadě je důležité si uvědomit, že ten problém existuje. To poznáte tak, že přestanete z různých důvodů postupně dělat věci, co jste dřív dělali rádi, protože se zdají být hrozně náročné. A to jsou náročné, když každá z nich očekává nějaké (pro vás nepředstavitelně těžké) rozhodnutí.

Pak si člověk musí nechat pomoct. Dostat se přes tu hloupou myšlenku, že je to něco, za co by se člověk měl stydět. Naopak - kdo z takovou poruchou zvládne žít, musí mít nějakou zvláštní vnitřní sílu. Ale ani ta síla nevydrží navždy.

A nakonec je potřeba na sobě pracovat. Naučit se rozpoznat, co je oprávněná obava a co je ta nervózní spirála myšlenek, která nás stahuje na dno. Zjistit, co pomáhá. Udělat chybu a spadnout do toho znova, protože se to ze začátku nedá udržet pohromadě a ani později to taky vždycky nejde. Obrovské množství přemlouvání sama sebe. Spousta ještě větší úzkosti, protože máte pocit, že se nic nemění. Ale nikdo, nikdy není ztracený případ.

Za mě je nejdůležitější krok uvědomování si svých pocitů a myšlenek. Zjištění, jak naše mysl reaguje na jaké podněty. Nebát se trochu té sebestřednosti a trávit hodně času "ve vlastní hlavě". Jen tak se dá zjistit, co nás tzv. strká přes okraj a co nás uklidňuje, ujišťuje, posiluje. Myslím, že to je důležité pro každého člověka, ne jen ty, co trpí psychickými problémy.

Pro ty, kdo neví, kde hledat něco, co by jim mohlo pomoct: Nehledejte dál, než mezi věcmi, které máte rádi. Pro příklad, já miluju příběhy a postavy v nich. Právě tyhle postavy jsou mé vzory. "Co by udělal tenhle a tamten? Prostě by to udělal."

A co ta odvaha?

To kvůli odvaze tohle píšu. Ona mi v hlavě řekla "Mlč a prostě začni psát!"

To je mimochodem taky dost efektivní postup, jak si pomoct. Ze všech sil se v půlce pochybovačné myšlenky zastavit a říct si "prostě jo!". Nečekat, než se na ní napojí další, ještě horší, radši ji ani nedomyslet. Je to jako nádech a skok. Ale ne vždycky to pomůže.

Nenechte si vzít život nějakou poruchou.

Zdá se to jako ta jednodušší možnost, ale neodpustíte si to.

Tak já jdu sebrat další kus odvahy a kliknout na tlačítko "Zveřejnit".

Zet.