mám rád tajuplnost...

  

v místech,

slovech i myšlenkách,

v příbězích

a vlastně

i v lidech...

.

dává totiž životu

výraz originality,

něčeho,

co tu ještě nebylo,

co málo kdo může vlastnit,

či něčeho

co jen tak někdo nechápe...

.

proto jsem taky na tu půdu,

v domě mých prarodičů

lezl,

v očekávání,

tajemných zákoutí

plných unikajících stínů,

a vikýřem

opatrně nahlížející slunce,

jen kradmo,

aby se neřeklo...

.

podlaha vrže

a každý krok

zvíří 

obláčky letitého prachu...

.

z pohledu zblízka

však připomínají hřiby

vybuchujících A-bomb

.

vše je jen úhel perspektivy...

i poklad v očích a srdci

šestiletého kluka,

schovaný kdesi na půdě...

„Víš Čenoušku

(tak mě děda říkal

a pokud se usmíváte

je to v pořádku)

tvůj praděda tam kdysi schoval

velmi vzácnou dýku“

a že prý dodnes

ji nikdo nenašel...

.

odhrnuji stíny,

nakukuji do zákoutí,

hrdlo sevřené,

zapomínám dýchat,

napjatý jak struna

těsně než praskne

či vydá harmonický tón...

.

leknutím 

jsem se málem počůral...

.

to za rohem babička,

zarputilá to ostraha

půdních pokladů,

znenadání vyvstala jako duch

z prachu a energie

tajemného místa...

.

„Co tu děláš Čenoušku?

Víš, že sem nesmíš!“

.

pozoruji její výbuchy,

jsou jiné nežli ty moje,

ne tak krásné,

spíše šouravě plíživé

jak kobercový nálet...

.

„Babi já vím“

a peláším dolů za dědou

stál u dveří a smál se

„Chytla Tě, viď?“

„jo“ – odpovídám lakonicky

"No - zítra jdeme na hřbitov a .... “

„Bezva dědo, to zůstanu doma“

já na to...

.

tehdy si uvědomím,

že můj milovaný děda

má

stejně jiskřivě tajemné oči

jako já ...

„Ale opatrně Čenoušku“

říká a bere mě za ruku