V hlavě zní mi píseň, Tao žalu (hejna vran),

pryč odnášejí tíseň, z těch dávno tupých hran.

Teď napočítám kolik, z tvých vřelých obětí,

mně uvolnilo křídla, či vrhlo v zajetí.

 

Všechno je možné vidět, nejméně ze dvou stran,

když nechceš nikde chybět, pochytáš spousty ran.

Však každé ráno svítá, vždy s novou nadějí

a všechno se nám sčítá, počítej raději.

 

Když nad hlavou mně letí a křídly víří čas,

to tíseň mrazem taje, víno se mění v kvas.

Mé otevřené srdce, se drží ničeho,

a myšlenka mě rdousí, jako ta Nietzscheho.

 

„Vše co mě nezabije, to mě jen posílí“

 „Bůh navždy mrtev leží, kde hřímal před chvílí.“

 

„Je člověk mýlkou boha, či naše zmýlená.“

 „On chtěl nám vzíti roha, jak škodná (střílená)“

 

(co mě neposílí, to mně jistě zláme vaz)

(on jen tak bloumal kolem, na jedné ze  svých tras)

 

Kdekomu v srdci leží, přežité ideje,

nesnáším vlezlé kněží, z odpustků postoje.

Odpouštím chyby tobě, byť nevím kdo, že jsi.

 

„Já chci žít bože v pravdě, Ty sám, pak vyber si.“