Když květy uschly, zbylo trní

na klíně mém si kočka vrní

hladím ji, čekám…

co mi poví

doufám že radu

„Blbost“

„Kdo ví?“

Dává si na čas, který není

i mlčení si u ní cením

pak náhle změní výraz v očích

jen se tak lehce pootočí

prý se jen vezu, vrní ke mně

seskočí dolů, na Zem, ze mně

V tom pod ní otevře se díra

podivné hlasy, smrad a síra

dívá se na mě s prosbou v hlase,

prázdná je duše, prázdno v kase

Když víra mizí, srdce svírá

jsou věci, pro něž neumírám

a pár je těch, na které v skrytu

vzpomínky mažu, bit po bitu