Naše snaha,

zanechat jakousi trvalou stopu

na říční hladině života,

je věčnou iluzí.

Pomýlenou vírou, že

řeka je tu pro nás a

ne my pro ni.

Pro její rozptýlení.

Kdy nás pobaveně topí.

Vzápětí

zvědavě pozoruje průběh

a někdy z neznámých důvodů

i zachraňuje....

 

Blahořečení jsou ti z nás,

jež si uvědomují tuto hru.

A tak si plavbu užívají

pozorujíce okolní,

neustále se měnící scenérie.

Bez toho, že by se rmoutili

nad každou jejich

změnou...

 

Na svém voru Noc Kiti,

jako ten slavný Nor Thor,

ovšem bez kladiva,

jsem si po období

rozbouřených vod,

vychutnával neuchopitelnost

přítomného bytí...

 

Pozoroval jsem meandry,

které toku Ploučnice

dodávaly její zakroucený,

tolik osobitý tvar a tok.

Neustále překvapovaly

novými scenériemi...

 

 

Míjel jsem zátoku

plnou smíchu,

štěbetání lidských hlasů,

pískotu i bouřlivého aplausu

podle toho,

jak se mladým odvážlivcům

povedl skok

ze skalního převisu...

 

v krytých zákoutích

se dvojice

bezstarostně oddávaly

samy sobě

a svým osobitým

meandrům.

Za tichého přihlížení

volavky...

 

Aby o kus dál,

na opačném břehu

této řeky života,

skupina mladých mužů

plavila koně...

 

 

Zatímco říční hladina

jak tamtam roznáší

zvuky minulých i budoucích

výhledů,

já si pojednou jasně uvědomuji,

že v každé z těch scenérií

jsem přítomen i já...

 

přítomen od kolébky...

  

.

   

... po kolébku