Měla ráda, když jsem ji

kostěným hřebenem

Rozčesával ty její dlouhé temné vlasy

Jež jako vodopád

ztékaly

a

padly po páteři

až tam dolů, kde zakrývaly

ono tajemné místo...

.

.

ono pohřebiště vášní

i

lůno zrození,

místo jež od pradávna

lákalo pokořit,

vyplenit, poznat či chránit

evidentně vždy podle toho,

které z legend k tomuto místu,

dotyčný dobyvatel – badatel – ochránce

přikládal největší význam...

.

čas pokročil

a můj hřeben se pročesával

stále níž ke kořenům,

k prapočátkům

všech vztahových konců

stále však v uctivé vzdálenosti

od hráze zapomnění...

.

mnoho legend

se váže  k tomuto magickému

trojúhelníku

v němž nenávratně mizí lidské touhy

aby se za čas vynořily

plně transformované

v širokou paletu variací

vyjadřující lásku a důvěru

v prožitý počátek,

či zklamání z nenaplnění

nebo frustraci

z nevědomého plnění...

.

.

náhle jsem si uvědomil,

že tělo pod vodopádem

se rytmicky vlní

souzní z pohyby mého hřebenu

láká i varuje zároveň

prohlašujíce:

 

"My setkáme se ... v bodě G"

" A běda, jak nepřijdeš..."

.

pochopil jsem,

že sám život nám poodhaluje

mnohá svá tajná zákoutí

láká nás k jejich zkoumání

dává nám skrze sebe šanci...

naučit se

vědomě se naplnit...

 

naplnit se

láskou až po okraj...

.

.

odložil jsem hřeben

a

překročil hráz