​

Zběsile jsem bušil

hlavou

to své „berany - berany - duc“

do „Zdi nářků“,

avšak ta mrcha, stále

ani sten...

.

S kamenným obličejem

snášela všechny mé pokusy

stát se zdí,

či alespoň pod ní ležet,

to pokud se bušící transmutace

nepovede...

.

Zeď se jen trochu červenala

v místech našich doteků,

snad studem z prožité intimity.

Vše však zvládala.

.

Se stoickým klidem hráče pokeru,

měla v ruce „Full House“

a nevěděla

co s ním ...

.

No pochopte,

to už bylo na ránu z milosti.

To rytmické "duc-duc"

mě začalo unavovat.

.

Kupodivu stačila jen myšlenka

a zeď konečně promluvila:

„udržuj rytmus“...

.

Věděla, co říká, ale

dělala opak.

Z  b      

     o   r

    T  i 

          l    a      se do mě.

.

Zavalila mě velikostí

svého majestátu,

aby mě opětovně postavila

na nohy,

na ruce ...

.

Nakonec jsem i já dostal

svou dávku požehnání.

.

Tu špetku hvězdného prachu,

který občas ulpívá na každém z nás

a dává nám

pomíjivě iluzorní pocit:

„Už jsem tam“...

.

Aby mě hned vzápětí,

z tohoto pomýlení, vytrhla ona,

u jejíchž základů jsem ležel,

otázkou:

.

„Tu už bude ducinky takové .....“

.

Zbytek jsem neslyšel

.

.

Zavalila mě zeď