VĚDĚT JE DAR

je těžké, vám o něm něco říct

neboť nebyl zrovna sdílný

zato však byl

velmi, velmi přesvědčivý…

naprosto bez pohybu

s Buddhovou trpělivostí

seděl a díval se

snad na něco uvnitř

na něco

co viděl a vnímal

čemu rozuměl

pouze on sám…

jeho lehce přivřené oči

občas, jako by líně mrkly

fixovaly čas

proto, aby snad nepodváděl…

čekal

zcela oddán přítomnému okamžiku

bez jakékoliv touhy

či potřeby

něco

někomu

dokazovat…

byl evidentně „v poho“

blahosklonně se usmíval

mlčel…

zakotvený sám v sobě…

a tato poloha

mu naprosto vyhovovala

nic mu nevadilo

mně, to ovšem

velmi ubližovalo

uráželo…

co uráželo

přímo sralo

ta jeho vyzařovaná nezaujatost

k všudypřítomným

probíhajícím dějům

které málokdy přinesly

obecné většině zúčastněných

cokoli dobrého…

ta jeho ukotvenost

a proklamovaná jistota

v existenci vlastního já…

není snad přehlížení arogancí?

výrazem neúcty?

ačkoli tomu předem

nic nenasvědčovalo

zcela nečekaně se pohnul

zavrtěl se na meditačním polštáři

jako, když slípka klade vejce

pozvedl na mě svůj zrak

a když se naše oči potkaly

pronesl…

„Já tě ale nemám u prdele…“

„Fakt ne!“

„Opravdu!“

„Vážím si tvého postoje,

s jakým se snažíš,

ovšem evidentně zcela marně,

mě kultivovat.“

„Tudy ovšem, chlapče, cesta nevede!“

na to se odmlčel

snad, aby dal dostatek prostoru

pro mou kontemplaci…

pochopil jsem

že každý máme svou vlastní cestu

svého pozorovatele

kata Mydláře

i Džina v láhvi…

své svéhlavé, namyšlené

ego…