ABY RÁNO ZA TO STÁLO

za pendrek a pokus o lásku

za nic na konci provázku

přiznání mé i tvojí duši

co význam má a ty to tušíš

za všechno co se neporuší

co pevnost má – Prostoru v Čase

za pevnost hradu – zrno v klase

a sázku za poslední minci

v kase…

za všechny pavlačové drby

za všechny trpělivé vrby

a rady, které poradily

jak radit, tak, by neranily

to malé dítě, jež je kdesi

ukryté, v cele mojí duše

zraněné já – tuše

že jednou ukáže

všechny své běsy...

a při tom stačí, jenom tak málo

aby to stání za něco stálo

ba co by stálo, vříská si v tichu

slova vyrytá na kalichu

„Vypij mě do dna.“

„Plním se prázdnem.“

„Pak lehce zpiti, hříchy své smáznem.“

z kalichu život si teče v kapkách

ty jsou jak perly v jinovatkách

malují obrazy, úžasné vize

však to co vidím vypadá cize

to Ďábel sám vzal roli světce

křivý nám obraz na konci štětce

a čas i prostor, byť jsou z ticha

dolévají víno do kalicha

pak připíjí si:

„Kurňa, ale... na co?“

„Třeba na prostor?“

„Na ten my pijeme furt!“

„A co odpuštění? “

„Za co? “

„No, samy sobě.“

za pocity, jež cítím k tobě…

i za ty, které cídím v sobě

za vzpomínky, poztrácené cestou z kapsy

za touhy nežít z upomínek

jak neohýbat v mládí kmínek

byť tolik pružný zdál se být

až ohnul se, v tom přestal žít

každého rána něco čeká

nový den, po dlouhé, snové noci

však, co když jsme

jen čekající cvoci

přišli jsme odněkud, z prostoru v čase

s domněnkou snadné, cesty ke spáse

však je to jen iluze, krása všech krás

a pravda, ač skrývá se

je v každém z nás