UVĚŘ A UVIDÍŠ TO

(prolog)

své oči plné jasu

schovávám za závěsy

spuštěných očních víček

jež kryjí i mé běsy

zavřené v temné díře

kam světlo neproniká

jen zvuky varhan znějí

z pod rukou varhaníka

(hledání Harmonie)

jsou verše jako hudby doušek

kdy žíznivý pocítil hlad

a všichni padlí u všech zkoušek

mě uvítali do svých řad

jsou básně jako many příděl

jež postaví mě na nohy

kdy Dharmu s Taem já jsem viděl

jak mávali mně z oblohy

(epilog)

do celku ze tří částí

do skladby trojjediné

Tokáta s Fugou splyne

v krajině nehostinné

tam srdce usoužené

posílá stále lásku

ve chvíli nestřežené

sundá si z hlavy masku

pak s tóny Preludia

má duše vstává z prachu

život mi připomíná

ať nepodléhám strachu

jen maska na zem padlá

se směje svému pádu

s úsměvem bez pozlátka

klání se orchestřišti

„Děkuji pane Bachu.“