TRAMIN S CHUTÍ VERLAINA

až tě bude, lásko moje
jednou taky, všechno bolet
až ti křídla, unavená
nedopřejí dlouhý dolet

až všechno, co jsi chtěla tak
už není víc, než pouhý brak
pak tvoje vášeň ke splínu
se topí v lahvi Tramínu

zapíjíš čas, jenž v přesile
tě svlékl z noční košile
a ústy, vlhkými od vína

mi verše Paula Verlaina
šeptáš do ucha…

po nich má duše hladoví
stejně jak Baudelaire

dnes už vím
že srdce mé je Marina
jak plná láhev od vína

jak seřadiště k obraně
i život žitý na hraně
kdy radost, když je bolest pryč
byť zahrabaný do hlíny
mám v hlavě přetlak

pro rýmy…

pod hlavou knihu prázdných stran
a nabroušených ostrých hran
kterou mi Rimbaud věnoval
je jasné proč, v ní žije dál

a tak to vidíš, lásko moje
on i život může bolet

když dohnán je až na hranu

poklekne s hlavou na stranu…

pak dělám, že nic nevidím

jen vůli k žití závidím

snad teď už chápeš splíny mé
mou vášeň v těle hubeném

tak buď mou…

Collete