PRAVDĚPODOBNĚ PRAVDIVÝ

řeknu vám příběh

který je dozajista pravdivý

protože mi ho vyprávěl můj dobrý známý

jistý Peckie Peck

a o něm vím s jistotou

že nikdy nelhal

podobně jako Mirek Dušín

ten „rychlošípák“ od Foglara....

ten příběh je fragmentem

kusem balvanu

černým mravencem proudícím ven

z toho podivuhodného rezervoáru

z duše jeho bratra CePa....

ležel jsem na zemi

pod stromem Bódhi

a lenivě, možná s určitým despektem

pozoroval ten nekonečný

pohybující se proud mravenců…

sám nevím, kdy jsem se zvrátil

ze sedu v lotosu, do lehu

ale příčinu

tu jsem si plně uvědomoval...

všechny mé myšlenky

podobny drobným praménkům

postupně vytékaly na světlo světa

a řadily se spořádaně

bez reptání

na konce těch mravenčích zástupů…

zahodivše veškeré pocity důležitosti

postupně mizely

tam, někde kousek ode mne

v představitelném nenávratnu...

jsa pohodlně a čerstvě ospalý

jsem si ve stále temnější duši

osvíceně uvědomil pravdu

tu ohromnou, nekonečnou

a všude přítomnou iluzi

že už není, co si uvědomovat

že s posledním mravencem

odtekla, i ta poslední kapka...

PeckiePeck

od té přelomové chvíle

na té poslední kapce seděl

sám, jen se svým svědomím

díval se na mne a plakal…

přemítal jsem nad tím

jaký to asi musí být pocit

odplouvat někam do neznáma

polapen v nekonečné iluzi

vyfabulovaných vzpomínek

neprožitých prožitků

tíživých snů

a potlačovaných výčitek…

„Není vůbec nic,

co bych ti mohl závidět, bratře!

„Oba jsme sešli z cesty a společnou již nenajdeme!"