NEZAPOMEŇ

probudil jsem se zimou

otevřeným oknem

do ložnice

hnusně ledově táhlo

to od řeky

stékající z nedalekých hor

v tomto ročním období

ovšem nelze čekat nic jiného

přináší svěží ledový stisk

všechno je jen úhel pohledu

připomenul jsem si jednu

ze svých oblíbených manter

a pozoroval záclonu

v jejím vědomém tanci

zcela očividně

to byl projev jiné reality

jak byla by v transu

chvěla se

tančila

unikala a vracela se

chtíc být nakonec polapena

smyslnými doteky

toho ledového říčního vetřelce

hned mě napadlo

co na to řeknou tvá holá záda

lásko

spáváš tak ráda nahá

prý tak lépe cítíš život

říkáš mi vždy

a díváš se na mě očima

barvy a hloubky „Smaragdové tůně“

té tůně z pohádky

kterou jsem ti slíbil napsat

až jednou …

otočil jsem se k tobě, s touhou

tě zakrýt sám sebou

ale lůžko bylo prázdné

a chladné

v tom jsem konečně pochopil

tvou letní, úpěnlivou prosbu

jedinou, kterou jsi ke mně

večer co večer

před tím, něž jsem tě zakryl

kdy měla

„Nezapomeň prosím Čeni,

že až řeka přinese, sem k nám, ledového svůdce

a záclona bude tančit, pak už bude pozdě na to,

zavírat okno!“

plakal jsem

a slzy prozření

mrzly na mé tváři

pomalu jsem vstal

uklidnil záclonu

která se v předtuše budoucích dějů

nekontrolovatelně třásla

a pošeptal jí

že se jí nic zlého nestane

velmi opatrně

abych ji nijak neublížil

jsem ji stáhl stranou

vstoupil jsem na parapet

a zavřel za sebou okno

lásko

je mi taková zima…