KDYŽ JSEM OBČAS NA FACKU

život je chytrá Horákyně

dost drahá lóže v prázdném kině

kde na film zírám já a ticho

sotva děj začne hledám východ

však něco mě nutí život vnímat

byť přebal ten radí „Neotvírat!“

popcornu cpu se plných hrstí

šelmu tu hladím proti srsti

každý však z nás je vlastní pánem

tou plnou studní pod rumpálem

pramenitou pitnou řečí

prostým slovem, které léčí

i sobě sami věrným sluhou

spásným deštěm

a po něm duhou

jen občas ten život

trochu bolí…

vrže to, skřípe od soukolí

kolikrát nesl jsi do stodoly

stoličku, provaz

má to cenu?

stále se trápit

pro cokoli…

to život si s námi hraje hrátky

možná v nás vidí jenom spratky

snad se jen nudí

občas pije

tak jako ve mně i ve vás…

prý je

snad ze strachu, má slzy v očích

dopije, říhne a pak jde močit

vidím svůj život, jak hází rackům

na zemi klečí, fakt je na facku

a tak ho zvedám, stavím z prachu

z kolen mu setřu zbytky hrachu

dívá se na mě,  byť nemá oči

všechno se kolem tak trochu točí

potom mě sevře do náruče

a naše srdce stále tluče…

když všechno vzdáš…

zbavíš se strachu?

není snad lepší ležet v prachu?

hlavně když srdce

mé i vaše

jako by poprvé

potichu

plaše

tluče…. tluče…tluče…

tlu…če

tlu…