GESTO ATLASOVO

raně nahá

světlem ještě neoděna

v konturách stínů skrýváš svůj pel

již tolikrát setřený, za noci vášně

srpkem měsíce

toho věčného šmíráka

a rozsévače šerosvitu…

za dlouhých, bezesných nocí

za úplňku

kdy být sama se sebou

je téměř k nevydržení

konáš ...

otevřeš okno

krok na římsu, ruce zdvižené

jak bys podepírala

nebeskou klenbu...

gesto Atlasovo

opory nebeské báně

což by se, na první pohled zdálo být

to není…

je to gesto žádosti

srdce, když tluče

v někom pro někoho

dějí se zázraky

možná dnes...

možná, ale až zítra...