Věřit můžeme v kdeco…třeba v to, že ráno slunce vyjde a večer se ztratí za obzorem… a na to si můžeme klidně i vsadit. Vírou obecně vyjadřujeme svou důvěru nějaké osobě, instituci, nauce či ideologii. Však ti hloubavější z nás, ti, kteří hledají a jsou plní otazníků k zázrakům přírody, vesmíru, k hmotě a energii – ti svou důvěru nevloží do rukou nikomu ani ničemu konkrétnímu. Víru ve tvoření přisuzují něčemu mnohem vyššímu, než jsme my lidé, něčemu, co nás převyšuje ve všech představitelných i nepředstavitelných rovinách a vizích. WAU! Já , jako vzorek průměrného smrtelníka, a já , jako včela dělnice v úlu zvaném planeta ZEMĚ, nepodléhám žádným ideologiím a netrávím čas studiem odborných pojednání, já mám totiž jasno. Kamkoli se podívám, všude najdu (a to vůbec nemusím hledat) jasné důkazy toho, že mě něco převyšuje: - orosené okvětní plátky růží a chmýří pampelišky (i v letu) - oko včely a sosáček kolibříka (i toho motýlího) - kresba peří sojky a papouška kakadu - kresba srsti tygra a neopren vydry - zpěv ptáků (po ránu i večer) a cvrkot cikád, když v soumraku šplouchá moře - vůně deště a sněhu…a zvuk ticha, když padá…tvar sněhové vločky - ……………………………………mám pokračovat? Říkáte, že nic moc? Pro mě ne…pro mě ale sakra ne . Neustále jsem obklopována něčím, co mě převyšuje. Tento dar člověku , mé maličkosti – té užitečné včele v úlu, si hýčkám a opatruju sama v sobě a zcela beze strachu z „vyšší moci“. Ani náhodou necítím strach…cítím pokoru, lásku (především lásku), bezpečí a nezpochybnitelnou jistotu, že tak, jak to je, tak to má být. Často si po prožitku toho něčeho „Vyššího“ uvědomím, že zcela bezděčně zvedám hlavu vzhůru a s úsměvem ve tváři i v duši okouzleně vydechnu: „Děkuju.“ A proč se obracím s poděkováním vzhůru? Asi proto, že je tam tolik prostoru pro takový dar, pro to množství a škálu každodenních zázraků, které máme doslova pod nosem. Právě si ke mně přisedla jedna z mých chlupatých psích koulí a štěkla. Takže je to jasný…a z očí jí ještě čtu, že kdyby mohla, dá palec nahoru. :O)

Grounding, doslovný překlad "uzemňování", je jedna z technik, které se používají při různých psychických záchvatech nebo potížích. Jak lze pochopit ze slova "uzemňování", má grounding přivést člověka "zpět do reality". Je založený na soustředění na smysly, uvědomění si fyzična a přesun pozornosti pryč od ubližujících, nereálných nebo různě pokřivených a všeovládajících myšlenek. Některým lidem může grounding pomáhat s běžným soustředěním. Co tedy grounding znamená a jak funguje? Za běžné situace je grounging absolutně nenáročná technika. Jde o zapojení běžných lidských smyslů. Zrakové techniky - najděte zdroje světla ve vašem okolí. Vnímejte, jaké světlo vytvářejí a jaké díky němu vznikají stíny. - hledejte dvojice, trojice... přeříkávejte si v duchu (nebo nahlas) názvy předmětů. - najděte nějaký předmět a zkuste si představit, jaký by byl "na omak" - přeříkávejte si barvy věcí kolem sebe - počítejte kolik věcí vidíte, třeba knížky, zásuvky, svoje prsty... - .... Čichové techniky - přivoňte si ke květině, vonné svíčce, parfému... - přiložte si k obličeji ruce namazané voňavým krémem - zkuste si vybavit vůni, kterou máte spojenou s nějakou dobrou vzpomínkou (pro mě například vůně Chorvatských borovic nebo podhoubí) - .... Sluchové techniky - pusťte si hudbu, televizi, video, podcast, audioknihu - něco co upoutá vaši pozornost - ťukejte na různé předměty a zkoumejte jak zní - zaposlouchejte se kolem sebe... Je ticho? Zaslechnete v něm nějaký zvuk? Nebo je kolem vás hluk? Jaké zvuky v něm rozpoznáte? - .... Chuťové techniky - poválejte na jazyku něco, co vám buď chutná, nebo naopak ne. Zamyslete se, co vám chuť připomíná, co myslíte, že by se k ní hodilo, jak by se dala zlepšit... - zavzpomínejte na chuť něčeho, co máte doopravdy rádi, zamyslete se proč a kdy byste si to zase dali - .... Hmatové techniky Těch je nepřeberné množství a jsou asi nejznámější a nejpoužívanější. - soustřeďte se na věci, kterých se dotýkáte - oblečení, podlaha, židle, postel... - vnímejte textury - zkuste si vzít něco hrubého nebo naopak hladkého a vnímat to prsty (hroty, linky, díry, nerovnosti...) - přiložte si na tvář nebo tělo něco studeného nebo teplého, vnímejte teplotu svého těla a věcí kolem vás - přejíždějte si rukama po těle, ve vlasech, hrajte si s vlasy, zkuste si je zamotat kolem prstů, zaplést... pokud můžete, zkuste poprosit někoho aby to dělal za vás - .... Všechny techniky můžete upravit podle své potřeby, kombinovat, upravovat. Třeba si najdete něco jiného, co vám pomůže. Komu může grounding pomoct? Jednoduchá odpověď je, že může pomoct každému - v určité situaci. Nejběžněji ho ale používají lidé trpící PTSD - posttraumatickým stresem. Záchvaty PTSD je nutí znovu prožívat jejich traumata, živě jako by se právě děla. Když umí používat grounding, dokážou takovou epizodu zmírnit, přerušit nebo jí předejít, tím, že se ukotví v realitě pomocí soustředění na skutečné, současné věci. Stejným způsobem může pomoci těm, co trpí disociativními poruchami. Disociativní epizoda může vypadat, jako by člověk uvnitř usnul, ačkoliv tělo je stále do určité míry vzhůru - člověk přestane mluvit uprostřed věty, zastaví se uprostřed cesty a jen zírá. Když tato epizoda skončí, vypadá to, jako by se probudil, často je zmatený. Grounding pomáhá lidem s disociativními poruchami stejně jako lidem s PTSD. Grounding je užitečný pro ty, co trpí úzkostnou poruchou nebo spirálovitým myšlením. Upnutím myšlenek na smyslové vjemy mohou přerušit nezastavitelný tok myšlenek, který je uvádí do stresu nebo ke dnu. Je to jako rozptýlení. I lidem s poruchami pozornosti jako ADHD může grounding pomoct. Takové poruchy mohou u někoho vypadat jako lidově řečeno "maglajs" v hlavě - neuspořádané myšlenky, několik linií myšlenek najednou - jako sedět v místnosti plné hovořících lidí, zatímco každý z nich říká něco, co vás velmi zajímá. Do toho často ještě někde v pozadí hraje hudba. Groundingem pak lze z takovéto směsice vytáhnout jednu převládající a výrazně to zvyšuje šance na udržení pozornosti. Kde má grounding háček? Přesně tak, jako obvykle je v tom háček, řekla bych, že hned několik. Je třeba si uvědomit, že člověk takovou techniku potřebuje. Zvenku jen tak nikdo nepozná, že v nás vzniká problém, který by grounding mohl vyřešit a často to nevidíme ani my sami. Dokud nám to někdo neřekne, ani si neuvědomíme, že můžeme takový problém mít. Nebo že je řešitelný. Pro ty se spirálovitým nebo vtíravým myšlením může být neskutečně těžké z toho proudu v kritickou chvíli vystoupit. On totiž člověk sám sobě nebývá kamarád a moc rád se přesvědčuje, že by si ty myšlenky měl myslet, že je to tak správně a že je to důležité. Je to nanic když bojujete sami se sebou, ale když dostanete možnost, i jenom nádech mimo rytmus, zkuste skočit ven a chňapnout po nějakém rozptýlení. Pokud jde o ty s PTSD - jakýkoliv krok špatným směrem v tomto ohledu může naopak záchvat přivolat nebo zhoršit. Lidé s PTSD musí opatrně zkoušet, jaké techniky jim pomůžou. Pokud se snažíte pomoci někomu s takovou epizodou, snažte se s ním co nejvíce komunikovat, dělejte jen to co vám výhradně povolí. V některých situacích je lepší možnost nechat záchvat samovolně proběhnout než udělat něco špatně - pak se kdyžtak můžete zeptat, co by propříště pomohlo. Nakonec... Ano, i vám se může hodit. O groundingu vím už dost dlouho, ale nikdy mě nenapadlo ho zkusit. Až do minulého týdne. Úplnou náhodou jsem si totiž na bramborové spirále úzkosti směrem do friťáku spánku vyčerpáním minulý týden vzpomněla, že něco takového existuje. Zkusila jsem to a pak jsem si ještě 20 minut pobrečela, protože to byl asi po sedmi letech občasných záchvatů první, který neskončil doslova ubrečením do spánku. Z úplného zoufalství jsem během ani ne minuty přeskočila na obláček naděje. Tak třeba to taky s něčím pomůže. Informace o této technice jsem se naučila na YouTubovém kanálu DissociaDID. Zde je odkaz na video (bohužel v angličtině), ve kterém je přibližně to, co jsem napsala - něco míň, něco víc: https://www.youtube.com/watch?v=RyQ-rF-SPNw&t=1111s

Duše – Wikipedie - duše je v řadě náboženství, mytologiích a filozofii nehmotná substance živé bytosti . V náboženských a filozofických naukách pojem duše odkazuje na nehmotný princip, který je chápán jako nositel života jednotlivce a jeho identity, který přetrvával v čase. O duši jsem začala přemýšlet až v dospělosti. Jak by také ne – mé dětství bylo o informace k této „substanci“ ošizeno jak rodiči, tak školou. Jako velmi senzitivní bytost jsem neustále něco prožívala…velmi často i za ty ostatní. Prožitky a pocity všeho druhu, vyjma zlosti či vzteku, byly na denním pořádku a směřovaly různě (většinou vždy s mým všudypřítomným komentářem). S doprovodným gestem dlaní složených na prsou jsem kontaktovala čmeldy, brabčáky, kopretiny i šutry. Ty dvě velké psí chlupaté koule, co s námi žijí, mám za lidi. Jejich pohled „z očí do očí“ je pro mě vhledem do zcela oddané bytosti s jedinou potřebou „moct tě milovat“. Krom toho prožívání taky čapnu kdejakou energii a čím je silnější a kvalitnější (stran kvality má jistě každý své úhly pohledu a žebříčky), tím je to pak větší mazec. Upřímně – lecčemu se již dokážu postavit, nechat to mnou projít či to účelně předat, někdy jsem však na ni zcela nepřipravená a odbouchne mě. Někdy si dokonce připadám jako převaděč či rozvodna energie, sloužící pouze k transferu z A do B. Vše, co prožívám, mi prochází hrudí – prožitky, pocity, energie…emoce, všechno. Jen mé myšlenky a téměř všudypřítomný vnitřní monolog sama se sebou či s druhými ne. Ty přísluší hlavě. V dospívání se mi často stávalo, že mi někdo říkal, co mám dělat, jak se mám cítit, co je pro mě dobré a co není…dokonce i to, co si mám myslet o ostatních lidech. S vrozenou poslušností jsem se snažila vnímat tyto informace jako dané s tím, že jsou míněny jistě výchovně a s pozitivním dopadem. Pokaždé jsem však pociťovala (hruď) rozpor mezi tím, co bych si měla uchovat v paměti (myslet) a tím, co cítím a jak to cítím. Protože má výchova byla veskrze autokratická a já veskrze poslušná, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se „vymanila“. Dnes už vím, kdo je má duše a také to, kde má duše sídlí . Nemohu se splést s umístěním – sídlí v mé hrudi a je všudypřítomná …ona je totiž mnou a já jsem jí . Závratný pocit štěstí mě přelije právě v tuto chvíli, kdy slova skládám na papír…oči se rozzáří a úsměv (rohlík „nahoru“) stvrdí zmíněný pocit štěstí… ona ví i já vím (a s ní prožívám) právě zmíněnou absolutní pravdu mezi námi dvěma …a je nám v „tom“ tak dobře. A kdo je má duše? Především je to kámoška – ta nej! Vždycky mi vyjeví pravdu, nikdy nelže, neponižuje, nemanipuluje – je maximálně upřímná – jak by také ne – projevuje se prostřednictvím toho, jak se cítím, je mými pocity a prožitky, mými emocemi – a ty nelžou…nemohou lhát. A já se v celé své podstatě bytosti cítím být duší – svou duší. A ještě o jeden pocit se s vámi podělím. Často, když si tak spolu sedíme a v tichu vnímáme jedna druhou, nemohu se zbavit zcela zřetelného pocitu a sama pro sebe (jak jinak než i pro ni) si s úsměvem pomyslím: „Ta ví stoprocentně něco víc než já.“ A pak se stejně jako ona tetelím, ona na mě rozpustile pomrkává, jako že: „Tos´ na to kápla,“ a já cítím jen klid a mír a nezměrnou pokoru.

Nakonec to nešlo jinak a na Vaše četná přání jsme založili i oborově specializovanou Zahradu. Pro všechny fanoušky IT technologii tedy dobrá zpráva. Začínáme dnes 14.8.2022 a uvidíme co nám zde vyroste vykvete.

Poměrně často se zamýšlím nad pojmem: Udržitelný rozvoj či zkráceně Udržitelnost. Nad tím, nakolik je to jen politický blábol, utopická iluze s prachbídnou šancí na úspěšnou realizaci až k myšlence, že by se iluzorní sen opravdu stal skutečností. Co vlastně Udržitelný rozvoj je: je zastřešujícím paradigmatem Organizace spojených národů. Koncept udržitelného rozvoje byl ve zprávě Bruntlandské komise z roku 1987 popsán jako: „Rozvoj, který splňuje potřeby současnosti, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby“. Udržitelný rozvoj má 4 oblasti: : ​ společnost, životní prostředí, kulturu a ekonomiku ​ které jsou vzájemně propojené, nikoli oddělené. Udržitelnost je paradigma pro uvažování o budoucnosti, ve které jsou environmentální, společenské a ekonomické aspekty vyváženy ve snaze o lepší kvalitu života. Prosperující společnost se například spoléhá na zdravé životní prostředí, které svým občanům poskytuje potraviny a zdroje, nezávadnou pitnou vodu a čistý vzduch.

Málokomu dnes běžné oblečení prostě sedí. Bývalo to jinak? Jak se změnilo to, čemu dnes říkáme "fashion" průmysl a co se s tím dá dělat? Minule jsem se rozepsala o tom, jak je dnešní oblečení, vyráběné ve velkém, velikostně, střihově a stylově nevhodné pro většinu lidí, a proč to tak je. Dnes přidám text o tom, jak myslím, že jsme se sem dostali a co s tím můžeme dělat. Začala bych docela jednoduchou myšlenkou: "Kdysi dávno" nebylo obvyklé mít velký, plný šatník, neočekávalo se, že bude každý mít spoustu "outfitů" a hlavně - oblečení bylo šité každému na objednávku a na míru. Proč to tak není teď? Na světě žije moc lidí, málo švadlen a krejčích, moc šikovných strojů a přílišná spousta špatných vzorů. Je potřeba ošatit miliardy lidí, kterým je neustále opakováno, že mít málo oblečení je nevhodné. Přišla masová výroba, kterou dotovala (a místy stále ještě dotuje) levná dětská práce. Velcí manažeři ale brzy přišli na to, že stroje na rozdíl od dětí nechtějí jíst, jít večer domů, spát a podobné hlouposti. A navíc jsou přesnější. Stroje se naučily rozlišovat velikost S, M a L a to už jsme v současnosti. A to vynechávám tu část, jak se tyto zaběhlé velikosti každým rokem zmenšují . Takže co teď? Málokdo má dost peněz na to, aby si kupoval spoustu na míru šitého oblečení. Málokdo má na to, koupit si vůbec nějaké oblečení šité na míru. Tohle není problém, který by se dal přes noc vyřešit. A ani přes rok. Něco malého ale může udělat každý sám pro sebe - tak trochu se v mnoha ohledech vykašlat na očekávání společnosti. Neříkám, že máte začít po světě běhat nazí (i když je to pohodlné) a odmítat ten "hrozný fashion průmysl". Chce to jen pár malých krůčků : Najít svůj osobní styl. Když zapomeneme na to, jak se oblékají ostatní a zjistíme, v čem je dobře nám, budeme kupovat méně oblečení, které nám nesedí. Snížit množství "outfitů", které máme. Přece jich nepotřebujeme desítky, jen máme ten pocit - mají je přece všichni. Když budeme kupovat méně, našetříme na ty jedinečné kousky, co doopravdy sedí. Když je něco opravdu "to ono", ale střih je někde trochu mimo, můžeme si koupit větší velikost a náš vysněný kousek si nechat u švadleny upravit. Je to levnější varianta šití na míru, ale stejně účinná. A pokud jsou švadleny i tak drahé, nebo je jich málo, zbývá ještě jedno - šití je skvělý koníček. Co Vy víte, může být i výnosný. Ale pokud ještě stejně jako já stojíte v kabince a máte pocit, že Vás asi někdo špatně vyrobil, nezapomeňte na to, co fashion chce, abyste zapomněli: To oblečení má být vyráběné na Vás, ne Vy na oblečení. Příště, až si v té kabince budete říkat "Co je se mnou špatně?", zkuste si místo toho říct "Co je špatně s nimi, že nemají nic na mě?" Z.

Současná móda má mnoho problémů. Nemluvě o tzv. problému "fast fashion", který by vystačil sám na několik článků. Teď mě trápí spíš jiný problém. Znáte to, když si v obchodě zkusíte tričko velikosti M, ale je moc krátké? Tak zkusíte velikost L, ale ta na Vás visí jako pytel? Myslím, že hlavně ženy, ale občas možná i někteří muži tenhle problém řeší snad při každém nákupu oblečení. Šaty moc na tělo, průramky moc hluboké, límečky škrtí, holá záda a proč je to proboha roztrhané, má to flitry a materiál je jako z plastu? To si pak člověk říká "Co je se mnou špatně? Musím být pěkně divný/á, když už mi ani nesedí normální oblečení." To, co Vám nikdo neřekne je, že s Vámi nic špatně není . Tuhle chytrou chybu má na starosti fashion průmysl a svět založený na penězích. Je to výsledek novodobých zbytečných rychlých změn stylů a módy, nekonečného zlevňování, kultury "to musím mít" a "přece to má soused", překotného konzumerismu a nesplnitelných očekávání společnosti . To vše vede k tomu, že fashion průmysl vytváří haldu za haldou oblečení ve velikostech, barvách, stylu a střihu, co sedí... Vlastně nikomu. Takovému tomu "průměru", který ale v nekonečně rozličných lidech neexistuje . A k čemu nás to nutí? No ano, přece kupovat víc oblečení. Koupíme ho, ale pak nemáme odvahu ho nosit. "Co by si lidi řekli, kdyby viděli, jak se mi ta halenka napíná přes prsa? Ne, ne. Než zhubnu to nereálné a nezdravé množství kil, musím si koupit něco nového." Ale jak to tedy bylo dřív? A co s tím? Řešení téhle situace je samozřejmě lehké vymyslet, ale nejde jen tak provést. Návrat do minulosti zní pohádkově, než se dozvíte, jak to často doopravdy fungovalo. Asi o tom budu ještě muset něco napsat... Takže prozatím - Jak byste se s tím vypořádali Vy? Nebo jak už se s tím perete? Tuším, že "fashion" není zrovna mužské téma, ale zajímalo by mě, jak to vidí i oni, co, muži? Vnímáte tenhle problém? Prozatím jen pro ty, co o sobě pochybují - ačkoliv se o to dnešní svět mermomocí snaží, jedinečnost člověka nejde vyjádřit v žádných číslech . Z.

Vzpomenuli si na mé dětství, od toho raného až do věku zhruba 10 let, jsou mé vzpomínky téměř výhradně tvořeny obrazy, ději, slovy, pocity citu i pocity doteků spojených s jednou osobou. Je jím můj dědeček z tatínkovi strany. S babičkou bydleli v městečku Sobotka ve velkém měšťanském domě, který stál (a stále ještě stojí) na krásném, čtverhranném náměstí, jehož 2 strany tvořily domy s podloubím. Dům sám o sobě působil tajemně až mysticky a to díky babičce, které se ve chvílích volna věnovala těm záhadným věcem, jako je věštecká koule, Tarot a jiné vykládací karty, numerologie a především velmi starému kulatému stolu, jehož tajemství a funkci jsem v té době nechápal. Jistě si umíte představit, jak všechny tyto tajuplné předměty vzrušovaly fantazii malého kluka a vzbuzovaly v něm naději, že jednou tomu všemu přijdu na kloub. Nemohlo to samozřejmě dopadnout jinak, než že tento můj příběh se dostal až do jedné z mých posledních knih. Začíná to knihou Amnézie a kupodivu zdaleka nekončí, neboť ten malý chlapec je stále ve mě, plný svého nadšení ptát se: " Proč? " a pátrat po odpovědích, abych je nakonec nacházel v sobě. Je to můj osobní pocit z cesty, ale nějak tuším, že podobné to bude i u Vás, jen kulisy Vaší hry budou pochopitelně jiné. Kniha Amnézie je příběhem o návratu z krajin zdánlivého zapomnění a putováním Astrální krajinou. Když cíl je dosažen - dá ovšem mnohem více otázek, než by dal tu jednu hledanou odpověď. Tu na mnou, tak vytouženou umanutost po odpovědi. Na otázku, na kterou stále hledám odpověď : "Kdo já vlastně jsem?" Vraťme se ale do Sobotky 60 - 70 let minulého století... Prostor náměstíčka, jak již dobře vít, ze dvou stran tvořila ucelená řada měšťanských domů s úchvatným podloubím u každého z nich. Celek pak umocňovala velká a funkční kašna v jeho středu. A tady můj příběh začíná ... a nebojte se, bude mít pokračování ...

je emoce, kterou zažije vícekrát za život každý z nás a ten, kdo o sobě tvrdí, že "má pro strach uděláno" spíše maskuje, svou nejistotu, svůj strach z nějaké situace, která ho čeká, či které je náhle vystaven. Strach je natolik komplexní téma, že je Vám určitě jasné, že jej dost dobře nejde uchopit jedním článkem. Proto se chci nyní soustředit jenom na oblast, která je snad nejrozšířenějším tématem souvisejícím s emocí "Strach". Je jím pro Vás určitě známý pojem: " překračovat / rozšiřovat zónu pohodlí / bezpečí ". Zažil, popřípadě zažije, to každý z Vás. Situaci, kdy si plně uvědomujete absurditu svého konání, s jakým se bráníte to či ono vykonat, protože to dle Vašeho subjektivního posouzení neumíte. Nevíte jak na to, nemáte s tím žádnou praxi, nebo ji naopak sice máte, ale skončila dle Vás fatální katastrofou - selháním na entou a ostudou. Na takovéto sebedestruktivní myšlenky prosím rychle zapomeňte. Jen Vás udržují v obraném postoji ve Vašem vyhrazeném dvorečku, z kterého tak nesměle až bojácně pokukujete po lákavých krajinách, rozložených všude za hranicí Vaší zóny. V této, jen zdánlivě patové situaci, hrají hlavní role na vahách dalšího děje především: lákavost nových neznámých obzorů odhodlání překonávat svá naučená omezení odhodlání růst touha po nových zážitcích schopnost racionálního zhodnocení situace a na druhé misce vah neschopnost překonání vlastního strachu a oba ze selhání dosavadní špatná zkušenost to zvládnut určitá míra pohodlnosti až lenosti k osobnostnímu růstu povahový osobnostní typ "Lituj Mě" a mnohé další subjektivní důvody ŘEŠENÍ Vzhledem k faktu, že strach je opravdu největší de-motivátor - v extrémní podobě paralyzující Vaše konaní, zabraňující projevům intuice a stavům klidného spočinutí ve svém Středu (Hara) - vřele Vám doporučuji: "zbavte se strachu" Všude tam, kde ho cítíte jako překážku Vašeho dalšího seberozvoje a nebo jen klidného spočinutí ve stavu "Tady a Teď" - zbavte se ho. Pamatujte si, že: "Jenom praxe rodí Mistry" A JAK JSEM NA TOM JÁ? Mohu se podělat strachy, mám-li jako řidič, autem parkovat v "Parkovacím domě" A JAK JSTE NA TOM VY? Další podrobné informace, které dodávají větší míru komplexnosti informací o emoci strach, pak najdete především zde: ODKAZ

Můj zázrak pro dnešní den Znáte to, když vám všichni kolem říkají, že máte tu jednu věc vzdát, ale vy prostě nemůžete? Ptáte se sami sebe jestli nejste naivní, ale stejně si nemůžete pomoct... Co kdyby se stal zázrak, že? Dnes jsem z bazénu vylovila ptáčka. Šla jsem kolem docela náhodou, jenom nasbírat trochu ovoce. Byl to malý vrabec, očividně letošní mládě, to není nic nového, máme na domě nespočet jejich hnízd. Ten drobeček se sotva hýbal, byl tak vyčerpaný, že se ani nehnul, když jsem ho lovila z vody. Jen odpočíval, trochu se cukal - musel být úplně v šoku. Po chvilce začal zavírat očíčka a nějak mi došlo, že jestli usne, už se neprobudí. Tak jsem na něj lehce foukala, trochu s ním třásla a mluvila na něj. Díval se na mě trochu ukřivděně: "Nech mě spát, obřice, copak toho dneska nebylo dost?" Stáli jsme kolem něj čtyři, když se začal třást a hodně cukat. Očividně ty pohyby sám moc neovládal. Dvě z jeho sudiček na jeho smrtelné bazénové síťce říkaly, že bychom ho měli ušetřit trápení, že se z toho už nevyklube. Ty zbylé dvě, včetně mě, mu chtěly dát šanci. Ten malý vzdor, se kterým na nás občas mrknul nám dodával naději. Proto jsme ho nakonec schovali před našimi dravými psicemi na slunné místo v květináči. O pár minut později byl už náš drobek na nohou a v očích měl spíš odhodlání - co nejrychleji být od těch obrů co nejdál. Když jsme ho přišli zkontrolovat asi o půl hodiny později, přímo před námi frnknul a byl pryč! Jako zázrakem. Zachránili jsme mu život. Co z toho plyne? Tři věci: - Život sám je zázrak , ať je malý nebo velký. Respektujme ho všechen a mějme s ním trpělivost. - Pokud máte přese všechny překážky pocit, že jdete správným směrem, věřte svým instinktům . - Zázraky přicházejí v různých podobách a velikostech . Je na nás, jestli si jimi zaplníme život - všechno je jen o tom, jakými věcmi a jak se necháme ovlivnit .

Každý z nás určitě během svého dosavadního života prožil nejednu událost, kterou šlo považovat za zázrak. Situaci, při které šlo o život, událost, při které i přes kopec smůly nakonec všechno dobře dopadlo. Je vcelku jedno, jak každý chápeme význam slova "zázrak " a je jasné a pochopitelné,, že se na jeho definici nemůžeme shodnout. Sledujte s námi tuto sérii článků anebo, ještě lépe zapojte se a pište je s námi. Čeněk Pekař, 11.7.2022 - 4:23

Deštné pralesy jsou nezbytné pro život na Zemi. Nejenže poskytují vzduch, vodu, léky, potravu a přístřeší mnoha živým bytostem, ale jsou také jednou z našich nejlepších přirozených obran proti změně klimatu, protože mají schopnost absorbovat skleníkové plyny z atmosféry . V novém seriálu Deštné pralesy Vám budeme pravidelně přinášet zajímavé informace o tomto unikátním přírodním pokladu, které bohužel lidstvo posledních 100 let, jen naprosto bezostyšně drancuje. Více se dočtete zde