DUŠE – TA MOJE

Duše – Wikipedie - duše je v řadě náboženství, mytologiích a filozofii nehmotná substance živé bytosti. V náboženských a filozofických naukách pojem duše odkazuje na nehmotný princip, který je chápán jako nositel života jednotlivce a jeho identity, který přetrvával v čase.

O duši jsem začala přemýšlet až v dospělosti. Jak by také ne – mé dětství bylo o informace k této „substanci“ ošizeno jak rodiči, tak školou. Jako velmi senzitivní bytost jsem neustále něco prožívala…velmi často i za ty ostatní. Prožitky a pocity všeho druhu, vyjma zlosti či vzteku, byly na denním pořádku a směřovaly různě (většinou vždy s mým všudypřítomným komentářem). S doprovodným gestem dlaní složených na prsou jsem kontaktovala čmeldy, brabčáky, kopretiny i šutry. Ty dvě velké psí chlupaté koule, co s námi žijí, mám za lidi. Jejich pohled „z očí do očí“ je pro mě vhledem do zcela oddané

bytosti s jedinou potřebou „moct tě milovat“.

Krom toho prožívání taky čapnu kdejakou energii a čím je silnější a kvalitnější (stran kvality má jistě každý své úhly pohledu a žebříčky), tím je to pak větší mazec. Upřímně – lecčemu se již dokážu postavit, nechat to mnou projít či to účelně předat, někdy jsem však na ni zcela nepřipravená a odbouchne mě. Někdy si dokonce připadám jako převaděč či rozvodna energie, sloužící pouze k transferu z A do B.

Vše, co prožívám, mi prochází hrudí – prožitky, pocity, energie…emoce, všechno. Jen mé myšlenky a téměř všudypřítomný vnitřní monolog sama se sebou či s druhými ne. Ty přísluší hlavě.

V dospívání se mi často stávalo, že mi někdo říkal, co mám dělat, jak se mám cítit, co je pro mě dobré a co není…dokonce i to, co si mám myslet o ostatních lidech. S vrozenou poslušností jsem se snažila vnímat tyto informace jako dané s tím, že jsou míněny jistě výchovně a s pozitivním dopadem. Pokaždé jsem však pociťovala (hruď) rozpor mezi tím, co bych si měla uchovat v paměti (myslet) a tím, co cítím a jak to cítím. Protože má výchova byla veskrze autokratická a já veskrze poslušná, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se „vymanila“.

Dnes už vím, kdo je má duše a také to, kde má duše sídlí.

Nemohu se splést s umístěním – sídlí v mé hrudi a je všudypřítomná …ona je totiž mnou a já jsem jí.

Závratný pocit štěstí mě přelije právě v tuto chvíli, kdy slova skládám na papír…oči se rozzáří a úsměv (rohlík „nahoru“) stvrdí zmíněný pocit štěstí… ona ví i já vím (a s ní prožívám) právě zmíněnou absolutní pravdu mezi námi dvěma …a je nám v „tom“ tak dobře.

A kdo je má duše? Především je to kámoška – ta nej! Vždycky mi vyjeví pravdu, nikdy nelže, neponižuje, nemanipuluje – je maximálně upřímná – jak by také ne – projevuje se prostřednictvím toho, jak se cítím, je mými pocity a prožitky, mými emocemi – a ty nelžou…nemohou lhát. A já se v celé své podstatě bytosti cítím být duší – svou duší.

A ještě o jeden pocit se s vámi podělím. Často, když si tak spolu sedíme a v tichu vnímáme jedna druhou, nemohu se zbavit zcela zřetelného pocitu a sama pro sebe (jak jinak než i pro ni) si s úsměvem pomyslím: „Ta ví stoprocentně něco víc než já.“ A pak se stejně jako ona tetelím, ona na mě rozpustile pomrkává, jako že: „Tos´ na to kápla,“ a já cítím jen klid a mír a nezměrnou pokoru.