poezie v próze

myslím, že nikdo neví jak velký je svět

 

ta myšlenka mě stále pronásleduje

zatímco pozoruji svou velkou rodinu

soustředěnou kolem jednoho ohně

jednak pro teplo, které z něj vyzařuje

a kvůli bezpečí, které pociťujeme

skrze svou vzájemnou blízkost

 

já však především abych dobře viděl

 na hru stínů

které běží všude po stěnách

i stropě našeho světa

jsou v každém okamžiku jiné

jejich neustálá změna podněcuje mou fantazii

 

je i něco jiného?

něco co se naším stínům vůbec nepodobá?

ta myšlenka mi nedá spát

 

zdají se mi podivné sny

v nich se plazím velmi dlouhou chodbou

naprostou tmou

je mi zima

společný oheň jsem nechal někde, někdy za sebou

čas přestal hrát roli

 

pak mě jako zjevení zaplavuje světlo tisíců ohňů

nejsem schopen nic rozeznat

moje oči poprvé vidí něco jiného nežli stíny

 

nedostává se mi slov

a s těmi, která znám, nedokáží popsat to, co vidím

pro spatřené nemám srovnání

neboť stínům se to vůbec nepodobá

 

nedostává se mi pocitů

a z těch co znám převládá úžas a strach

 

stýská se mi

po ohni a stínohře

po bezpečí známého světa

 

vracím se stejnou cesto zpět

a jsem v rozpacích z toho

zdali a jak budu schopen dál žít ve světě s trhlinou?

 

a Jak jim to mám vysvětlit

že mimo stíny je svět tisíců ohňů