poezie v próze

 

chvíli jsem tě jen tak

tiše pozoroval,

ve snaze vštípit si do paměti,

každý detail tvé krásy,

vnímal

smyslné křivky tvého těla,

které se jemně chvělo

snad v důsledku snu

o čem,

to mi snad řekneš,

až se vrátím ...

 

vedle na polštáři,

ležela v klidu obálka,

čekala na mě,

opatrně jsem ji vzal

tak abych tě neprobudil...

 

chyběl odesílatel,

adresát i známka

jen,

přesně uprostřed,

byl rukou psaný nápis...

 

„Otevři mě, až ti dojde víra“

 

zastrčil jsem obálku

do náprsní kapsy

s vírou, že přesně tam,

poslouchajíc tlukot mého

srdce,

ji bude nejlépe...

 

nijak neprotestovala

a

tak jsme společně vyrazili

přesně na den Svatého Jakuba

do o Santiaga de Compostela

tou nejkrásnější ze všech cest...

 

při chůzi máte na vše

fůru času,

krajina se mění velmi pomalu,

horské scenérie

střídají témata údolí, vrcholů

a úchvatných výhledů,

se slepou pravidelností

a vírou, že vás znovu a znovu

uchvátí...

 

čas velmi brzo,

přestane hrát svou roli,

když není nutné

být někde na čas

je to stav téměř léčivý

a zůstávají jen prožitky

tady a teďˇ

tím intenzivnější

čím se na ně méně soustředíme..,

 

stáváme se pouhým bytím

na cestě s vírou,

že svůj cíl,

na pouti odněkud někam ,

nemůžeme minout...

 

a jeli nám nejhůř?

máme na srdci obálku

 

já v ní mám tato slova:

 

„Vrať se mi domů,.....“

 

„Lásko,...“