poezie v próze

 

seděla za klavírem

vznešená

ve své oddanosti

smyslům...

  

vnímal je podobně

jako ona

když k ní zezadu přicházel

se strachem,

aby se nelekla

a nepřerušila tak

rostoucí harmonii...

  

téměř

jako by ten klavír

oživl - jen tím, 

že ona je s ním

hladí jeho klapky

jemnými pohyby svých

štíhlých prstů...

   

napadá ho myšlenka,

že ona ten klavír 

spíše -  uklidňuje 

a chlácholí,

nežli by na něj jen hrála...

  

jde blíž

opatrně zakašle,

ve snaze na sebe upozornit,

ale ona se ani

nepohne...

    

melodie omamně tančí

dotýká se jeho těla

i srdce,

které začíná synchronizovat

svůj tlukot

s všeprostupující melodií...

  

vztáhne ruce

v touze znovu obejmout...

   

pocítit

jemu tak drahou ženu,

ale v objetí je prázdno

tak dojemné

citlivé nic... 

   

zhroutí se na podlahu...

 

už ale ví, že

to byla opět 

jen stejná 

iluze...

  

vidina jeho manželky,

tak dokonale

přesvědčivá,

stále tak podmanivá...

    

pomalu se zvedá...

   

hudba mezi tím nabírá

na intenzitě

klavír lehce vibruje

klapky padají a stoupají

jak je jakási neviditelná síla

stlačuje a opět uvolňuje...

   

na to už si zvykl

počká...

   

a přesně s posledními tóny

Bachova Praeludia C major

zavírá za sebou dveře

a tiše ...

  

opouští její svět