vzal jsem stonek hebké trávy

pletu z něj prsten pro milou

voní lépe nežli pravý

to se ty nosy pomějou

 

žlutý kvítek jako jantar

ti září na tvém malíku

bereš jako aspiranta

mě k rozvázání culíku

 

když se vlasy rozvlnily

lehce jim čechrám polštáře

aby snadno usoudily

že políbím tě na tváře

 

do tmy září tvoje oči

voníš mi žlutě jako květ

my smějme se v kolotoči

těch jantarově krásných vět

 

potom zrodil poupě v mžiku

a rozpustil se v pocitech

když ho lechtám na pupíku

on směje se, až bere dech