viděl jsem krajinu v podivném oparu

kde řekou plavaly myšlenky všech tvarů

křičely na sebe, ve snaze překřičet

spílaly sobě, kdo větším je buřičem

 

cákaly radostně, ve vzteku, s lítostí

možná jen dumaly nad lidskou malostí

proud je však unášel z dohledu čtenářů

co bude za ohbím množství má scénářů

 

mezitím rybáři na břehu sedící

loví si své ryby jenom tak udicí

hodí se - nehodí, dobrá či špatná

pro ně je myšlenka každá prý vratná

 

na druhém břehu jsou kvetoucí záhony

uličky směřuji k oltáři madony

zde léčí ideje s ostny jak kaktusy

obhroublé, zkažené lidskými pokusy

 

až jednou zanikne krajina v oparu

z rozkvetlé zahrady, ze svého rozmaru

vybere ideje, ty představy boží

 

pro nás 

i pro sebe

 

snad znovu svět složí