za svitu měsíce

zdá se být ulice

živá a jako když dýchá

 

klapoty podpatků

nesou mě pozpátku

čas karty rozdané míchá

 

vidím ji v světnici

z okna na ulici

někam se zasněně dívá

 

v očích má otázky

jak v řece oblázky

život je omlel, jak bývá

 

usedá do křesla

vzpomínky vynesla

na smetí podle ní patří

 

na stolku sklenice

dolévá Valtice

s těmi se pro dnešek sbratří

 

na noční obloze

ve velkém povoze

cizinec cestuje časem

 

čte v knize Zjevení

život sny nemění

jen se jim uklání v pase

 

čeká, až pochopí

za ruce uchopí

něco se žene můj milý

 

dlouho jsem čekala

na bouřku volala

 

pomalu (rychleji)

právě jak chce se ji

 

teď lépe šetři své síly