​

raně nahá

světlem ještě

neoděná

v konturách

stínů

skrývá svůj

pel

již tolikrát

setřený

za noci vášně

srpkem měsíce...

.

toho věčného

šmíráka a

rozsévače šerosvitu...

.

za dlouhých,

bezesných nocí

za úplňku,

kdy

být sama se sebou

je k nevydržení...

.

pak konečně

neodolá,

otevře okno

stoupá si

na parapet

krok na římsu

ruce zdvižené,

jak by podepírala

nebeskou klenbu...

.

gesto Atlasovo

opory nebeské báně,

jak by se zdálo

být

to není

je to gesto žádosti...

.

srdce když tluče

v někom pro někoho,

dějí se zázraky...

.

možná dnes...

.

možná zítra...