poezie v próze
poezie v próze
Až vstoupí jasn | 2016 |
Cesta z lesa | 2016 |
Do všech oceánů | 2019 |
Dveře | 2016 |
Full House | 2019 |
Gestem Atlasovým | 2019 |
Heisenbergův princip neurčitosti | 2016 |
Houpu se na liáně | 2016 |
Introspekce | 2019 |
Jako kravský lejno | 2016 |
Její svět | 2019 |
Jinakost | 2019 |
Kdo Ti řekl že | 2016 |
Když odletěly ryby | 2016 |
Lučištník | 2016 |
Mačkám po ránu | 2019 |
Na cestách bez map | 2016 |
Nepravděpodobně pravdivý | 2019 |
Obálka víry | 2019 |
Od kolébky po kolébku | 2019 |
Oči medvěda | 2019 |
Pianino v kapse | 2019 |
Pohled kudlanky nábožné | 2016 |
Poslední kroužek | 2019 |
Poslední mnich | 2016 |
Pozdě z hnízda | 2019 |
Prázdný člun II. | 2016 |
Puma | 2019 |
Překročil jsem hráz | 2019 |
Sen s chuti medoviny | 2016 |
Shelma | 2019 |
Simone Péréle – Implicite - ver.1 | 2019 |
Simone Péréle – Implicite - ver2 – po | 2019 |
Slunce vyšších pater | 2019 |
Sny, které se plní | 2016 |
Stačí jen být | 2016 |
Stopy | 2019 |
Stopy na plátně | 2016 |
Stékat jako kapka | 2016 |
Stíny tisíce ohňů | 2016 |
Ten nejrychlejší z nás | 2018 |
Toltécká moudrost | 2016 |
U nás na dvorku | 2016 |
Usměvavá moštářka | 2019 |
Uváznutí v čase | 2016 |
V doteku Tao | 2016 |
V roli Sigmunda Freuda | 2016 |
V roli hostitele | 2019 |
V zajetí stromů | 2016 |
Vlak mezi peklem a rájem | 2016 |
Zadělali si na problém | 2016 |
Zbůhdarma planět | 2016 |
Ze života žab | 2016 |
Zákon zachování ege | 2016 |
Úhlem perspektivy | 2019 |
Útočiště | 2016 |
Šest tisíc selhání | 2016 |
Život je poezie v experimentu | 2016 |
Full House
7.10.2019
Zběsile jsem bušil
hlavou
to své „berany - berany - duc“
do „Zdi nářků“,
avšak ta mrcha, stále
ani sten...
.
S kamenným obličejem
snášela všechny mé pokusy
stát se zdí,
či alespoň pod ní ležet,
to pokud se bušící transmutace
nepovede...
.
Zeď se jen trochu červenala
v místech našich doteků,
snad studem z prožité intimity.
Vše však zvládala.
.
Se stoickým klidem hráče pokeru,
měla v ruce „Full House“
a nevěděla
co s ním ...
.
No pochopte,
to už bylo na ránu z milosti.
To rytmické "duc-duc"
mě začalo unavovat.
.
Kupodivu stačila jen myšlenka
a zeď konečně promluvila:
„udržuj rytmus“...
.
Věděla, co říká, ale
dělala opak.
Z b
o r
T i
l a se do mě.
.
Zavalila mě velikostí
svého majestátu,
aby mě opětovně postavila
na nohy,
na ruce ...
.
Nakonec jsem i já dostal
svou dávku požehnání.
.
Tu špetku hvězdného prachu,
který občas ulpívá na každém z nás
a dává nám
pomíjivě iluzorní pocit:
„Už jsem tam“...
.
Aby mě hned vzápětí,
z tohoto pomýlení, vytrhla ona,
u jejíchž základů jsem ležel,
otázkou:
.
„Tu už bude ducinky takové .....“
.
Zbytek jsem neslyšel
.
.
Zavalila mě zeď