nosil jsem ji ustavičně sebou ....

    

    

                           ..... neschopen se od ní odloučit

    

stačilo mi na ní jen krátce pohlédnout

abych se ubezpečil

že jsem na správné cestě

a případný dotek ....

   

ten mi dodával sílu a energii

i v těch nejhorších chvílích

  

abych neztrácel víru

že jsem schopen tu sochu tam donést

    

    

již nějakou dobu

jsem  postupoval údolím řeky Ňangčhu

   

šel jsem proti toku řeky

úzkou kotlinou

která se jak jizva táhne náhorní planinou

    

mým cílem bylo dostat se k jejímu prameni

       

tam někde na severní svahy pohoří

   

.... tam se má někde nacházet Útočiště

  

   

když jsem konečně dorazil na místo

sotva jsem se držel na nohou

  

stála zde malá kamenná chatrč

v které jsem chtěl přečkat noc

   

chránila mě tak před ledovým větrem

ale třeskutou zimu nezahnala

v rohu místnosti stálo malé ohništi

nikde jsem však nenašel žádné dřevo

   

už téměř polomrtvý mrazem

jsem z brašny vytáhl sošku

   

Buddha se na mě usmíval

sedě ve svém meditačním posedu

   

tak jako mnohokrát před tím

i nyní, mi její dotek dodal klid

a přivolal spánek

     

snad to byl sen či blouznění umírajícího

náhle jsem uslyšel hlas:

„Proč mě nespálíš?

Jsem ze vzácného druhu santálového dřeva.

Budu hořet pomalu a dlouho.

Navíc ti budu i krásně vonět“

   

a já spatřil obličej smějícího se Buddhy

  

„Spálit tak vzácnou starobylou relikvii?

To nikdy“, pomyslil jsem si.

                  

Buddha soucitně pokýval hlavou a řekl:

    

„Hledáš-li mě v nějaké řezbě, potom mne míjíš.

Jsem v tobě, nikoli v té soše.

Celou dobu jsem byl.

Třesu se v tobě zimou. Spal ji“

   

když jsem se ráno probral

nemohl jsem sochu najít

jen kousek ode mě

   

byla hromádka popelu