top of page

poezie v próze

poezie v próze

Až vstoupí jasn
2016
Cesta z lesa
2016
Do všech oceánů
2019
Dveře
2016
Full House
2019
Gestem Atlasovým
2019
Heisenbergův princip neurčitosti
2016
Houpu se na liáně
2016
Introspekce
2019
Jako kravský lejno
2016
Její svět
2019
Jinakost
2019
Kdo Ti řekl že
2016
Když odletěly ryby
2016
Lučištník
2016
Mačkám po ránu
2019
Na cestách bez map
2016
Nepravděpodobně pravdivý
2019
Obálka víry
2019
Od kolébky po kolébku
2019
Oči medvěda
2019
Pianino v kapse
2019
Pohled kudlanky nábožné
2016
Poslední kroužek
2019
Poslední mnich
2016
Pozdě z hnízda
2019
Prázdný člun II.
2016
Puma
2019
Překročil jsem hráz
2019
Sen s chuti medoviny
2016
Shelma
2019
Simone Péréle – Implicite - ver.1
2019
Simone Péréle – Implicite - ver2 – po
2019
Slunce vyšších pater
2019
Sny, které se plní
2016
Stačí jen být
2016
Stopy
2019
Stopy na plátně
2016
Stékat jako kapka
2016
Stíny tisíce ohňů
2016
Ten nejrychlejší z nás
2018
Toltécká moudrost
2016
U nás na dvorku
2016
Usměvavá moštářka
2019
Uváznutí v čase
2016
V doteku Tao
2016
V roli Sigmunda Freuda
2016
V roli hostitele
2019
V zajetí stromů
2016
Vlak mezi peklem a rájem
2016
Zadělali si na problém
2016
Zbůhdarma planět
2016
Ze života žab
2016
Zákon zachování ege
2016
Úhlem perspektivy
2019
Útočiště
2016
Šest tisíc selhání
2016
Život je poezie v experimentu
2016
Jako_kravský_lejno.png

Úhlem perspektivy

18.5.2019

 

mám rád tajuplnost...

  

v místech,

slovech i myšlenkách,

v příbězích

a vlastně

i v lidech...

.

dává totiž životu

výraz originality,

něčeho,

co tu ještě nebylo,

co málo kdo může vlastnit,

či něčeho

co jen tak někdo nechápe...

.

proto jsem taky na tu půdu,

v domě mých prarodičů

lezl,

v očekávání,

tajemných zákoutí

plných unikajících stínů,

a vikýřem

opatrně nahlížející slunce,

jen kradmo,

aby se neřeklo...

.

podlaha vrže

a každý krok

zvíří 

obláčky letitého prachu...

.

z pohledu zblízka

však připomínají hřiby

vybuchujících A-bomb

.

vše je jen úhel perspektivy...

i poklad v očích a srdci

šestiletého kluka,

schovaný kdesi na půdě...

„Víš Čenoušku

(tak mě děda říkal

a pokud se usmíváte

je to v pořádku)

tvůj praděda tam kdysi schoval

velmi vzácnou dýku“

a že prý dodnes

ji nikdo nenašel...

.

odhrnuji stíny,

nakukuji do zákoutí,

hrdlo sevřené,

zapomínám dýchat,

napjatý jak struna

těsně než praskne

či vydá harmonický tón...

.

leknutím 

jsem se málem počůral...

.

to za rohem babička,

zarputilá to ostraha

půdních pokladů,

znenadání vyvstala jako duch

z prachu a energie

tajemného místa...

.

„Co tu děláš Čenoušku?

Víš, že sem nesmíš!“

.

pozoruji její výbuchy,

jsou jiné nežli ty moje,

ne tak krásné,

spíše šouravě plíživé

jak kobercový nálet...

.

„Babi já vím“

a peláším dolů za dědou

stál u dveří a smál se

„Chytla Tě, viď?“

„jo“ – odpovídám lakonicky

"No - zítra jdeme na hřbitov a .... “

„Bezva dědo, to zůstanu doma“

já na to...

.

tehdy si uvědomím,

že můj milovaný děda

stejně jiskřivě tajemné oči

jako já ...

„Ale opatrně Čenoušku“

říká a bere mě za ruku

bottom of page