sedím obrácen tváří k němu

k ohřívači studených těl

osvětlovači temných koutů

dárci života

ve snaze zachytit

poslední z posledních paprsků jeho

dnes již zanikajícího trpaslíka....

..

nad tímto vesmírným zapadákovem

slunce již nikdy nevyjde

skončí úchvatnou implozí

před kterou všichni ti počáteční vejtahové

nakonec vzali do zaječích

ale dnešek je dnešek a ono stále je

a my dva, já a ty - mé vědomí

tu trčíme jak uhranutí představou

velkého divadla vesmíru....

..

kolem se plazí had, jež v tlamě umně

drží dvě vejce, své potomstvo

je však otázka zda:

    

V roli hostitele

 

... zachraňuje budoucí životy svých děti

... či myslí na svůj budoucí hlad

..

nežli se ho však stačím na to optat

je tento zpozdilec pryč ....

..
zvedá se vítr a přináší sebou

jemný prach z pouští středo-pláně

prach trochu zmatený z toho, co se s ním děje

chvílí bezcílně víří v prostoru,

aby náhle padal kolmo k zemi

poté co si v celém perimetru dopadu

vybral své cíle , své budoucí hostitele....

..

inteligence tohoto tvora je překvapující

jemně usedá kolem míst tělních otvorů

pak jeden rychlý přesun a vy jste on...

..

 

Nalévám si šampaňské

do štíhlé sklenice

vyfouklé v pradávnu mistrem sklářem

do podoby nahé svůdné ženy

ne nepodobné Tobě

má lásko uvolněná z okovů...

 

čekám na tmu i písek

jenž konečně zastaví můj třes

 

sotva si lehnu na zem, již cítím jeho

jemné pálení či lechtání ve všech průchodech

dobrá známka toho, že fáze plnění začala

v posledních fragmentech vědomí

mi stále rezonují Tvá poslední slova:

 

 

„Zůstaň, kde jsi – či pojď vedle mne.

Dělej, jak chceš - však cti mou volnost

Dodržuj si svá pravidla – já si žiji bez nich.

Budu-li, Ti chybět vyšli duhu.

Jednou se opět potkáme“

 

Těsně před tím, nežli se stanu

inteligentní písečnou formou života

vyšlu své: „Urbi et orbi“

 

„Mám-li  mě to potkat znova 

Třeba za tisíce let

dej mi zase vázat slova

i z písku může vyrůst květ“