​

 

co může být horšího

nežli tě vidět, jak s pláčem uklízíš

stopy po životě,

které zde zanechaly tvé slzy

rozlité v členité meandry

jak kopírovaly

život...

 

ten tekl tam, kde cítil nejmenší odpor,

směrem, který mu byl nevědomě určen

tím, kdo se nejvíc

ze všech přihlížejících podivoval,

kam, že se ten jeho život ubírá,

ale....

 

život, ten zdánlivý milovník meandrů,

zákrut a záhybů, jak na plizované sukni,

vln a vlnek zčeřeného podvědomí,

tříštícího se na kamenech

v miliony fragmentů,

kapiček

vědomí ....

 

občas si uvědomím,

že by bylo na čase

z té podlahy života vstát

a ponořit se do jeho toku,

vychutnávat možnosti

z možností se poučit,

a pak se jen v klidu

rozlít

v tvé nekonečno ...

 

můj oceáne