moře hučelo svým pravidelným rytmem vln

na písčitém břehu zálivu

pravidelně mazalo malířské plátno

 

zatím na něj malovali jen kraby

kteří neodolali touze

vtisknou svou stopu do věčnosti

a ptáci, kteří tyto odvážlivce lovili

 

na přilehlé stráni, kryta palmami stojí chata

 

zdá se bez života

okna zabedněná, dveře zavřené

nikdo z malířů písečného plátna si nepamatuje

že by tomu bylo jinak

 

zdání však klame

 

v prostoru chaty už od nepaměti něco žije

 

nikdy nevyšlo ven

a pojem ven pro ně nic neznamená

ven neexistuje

 

žijeme zde, milujeme se, vedeme své války

chata je celý náš svět

 

jenomže jsem zvídavými tvory

najdeme okno

díváme se na velké iluzorní nic

a nejsme schopni jej nijak uchopit

 

naše zvídavost je ale obrovská

někteří zaslechnou podivné zvuky

a ti nejmoudřejší z nás

směrují své vědomí do prázdnoty nic

 

začnou v nicotě objevovat vlny a částice

a zjistí, že

pozorovatel určuje charakteristiku pozorovaného

 

když počet moudrých dosáhne jisté hranice

začnou se vlny i částice zjevovat i nám ostatním

zděšeně je pozorujeme

 

jsou však mezi námi i odvážní

vylézají oknem s bázlivou úctou k novému prostoru

jdou za vábivým zvukem

 

někteří se vrací

jednou prošlápnutá cesta je pro ně již známou

 

ti nejodvážnější dojdou

 

poprvé nakreslí svou stopu do plátna

nohy jim omyje nekonečno

 

aby všechny jejich malby vzápětí setřelo