pomalu dopisuji kapitolu

je hodně přes půlnoc

a já sotva vidím na to, co píšu

 

těch posledních pár měsíců mi dalo ale pěkně zabrat

děj se zasekl,

 

postavy se rozutekly,

jak houbaři v lese do všech stran,

nesoucí své košíky,

různě plné těmi nesmysly,

které v lese rostly

a oni je celý život hledali a sbírali

 

a to nemluvím o tom,

že hlavním motorem,

 jejich někdy až zběsilého lítání po lese,

byla představa,

jak jednoho dne vyjdou z lesa s plnými koši,

a ti ostatní na ně budou zírat

 

občas se to i stalo

občas se stalo i to, že postavy v lese uvázly,

jak v nějaké zacyklené časoprostorové smyčce

a nenacházely z ní cestu ven

 

mohlo se stát i to,

že dílem náhody, štěstí či vlastním přičiněním

ty koše rychle naplnily,

nezbylo tedy, nežli je někde odložit,

s tím, že se pro ně potom vrátí

a s novými prázdnými koši a nadšením pro sběr

pokračovat

 

to „potom vrátí“ však viselo ve vzduchu

jako pověstný Damoklův meč,

který jim samozřejmě neusekne hlavu

 

ale ....

 

v tom mě probudila bolest mé hlavy

a já se dost nechápavě podivoval,

co dělám na zemi vedle svého psacího stolu

 

hlava byla naštěstí celá

jen únava byla silnější nežli já

co nebylo celé, byl můj text

 

alespoň do té doby

nežli se mé postavy vymotají z lesa