opřena zády o kmen jabloně,

kouřila

a vyfukovala kroužky

jako nějaký

varietní umělec...

.

z obdivuhodnou přesností

jimi prolétávala letka sršňů,

akrobatičtí piloti,

pyšní na svou dovednost...

.

ležel jsem o nohou, této

jabloňové bohyně

a zrakem střídavě sledoval

pohyby a vlnění její sukně

a úžasnou akrobacii letců...

.

na jejich průlet, mě

vždy upozornil

charakteristický zvuk,

vysoce položené

staccato,

ne nepodobný zvuku

letky Spitfiru,

která v sršních barvách,

patroluje

nad pobřežím Doveru...

.

je smutnou lidskou

zkušeností, že

chvíle, 

která se zdá být dokonalá,

je zároveň předzvěstí

jejího konce...

.

když se k vám

nakloní bohyně,

může po Vás chtít

cokoli,

ale je to vždy,

zážitek...

.

ta moje jabloňová,

na mě našpulila ústa

a vypustila poslední

z kroužků,

byl jenom jeden,

ale stálo to za to...

.

když jsem jím prolétal,

všiml jsem si,

jak sršní letka

zalétá v perfektní formaci

pod sukni...

.

.

kroužek, se zdál být

nekonečný...

.

jeho zdánlivě kouřové stěny,

měnily barvu z počátečního

širokého spektra,

do postupně převládajícího,

žluto-zlatého odstínu...

.

teplota stoupla

čas nebyl...

.

ve chvíli,

kdy se na mých křídel

objevil Eliášův oheň,

jsem spustil katapultáž...

.

mé tělo, 

zavěšené na padáku

se snášelo pod jabloň

avšak duše...

.

duše,

 ta letěla dál...