když z časoprostoru

vykoukla tvoje hlava

a podivně velké oči

na mě upřely pozornost

lekl jsem se...

.

mohly to být nakrásně

oči medvěda Grizzly,

všechápající pohled

Albertův,

stejně jako mohly patřit

mrkací panně

spíš tedy mrkací....

.

nakonec

opravdu patřily Tobě,

vymykající se všem

relativizujícím teoriím,

že tak nádherné oči

může mít

jedině medvěd Grizzly...

 .

jemně jsi mi pokynula

grifem připomínajícím

blahosklonnost

všech dávných tribun dohromady

pokynem,

který lákal

i odrazoval,

který

sliboval nepřeberných

utrpení,

po krátké erupci

rozkoše...

 

 

snad abys přistoupil blíže

řekla jsi s gestem

jisté počínající netrpělivosti

Ještě blíže, no tak

Blíž ti říkám

Copak se mě bojíš ? či co ?

Jasně že nebojím – hlesnu

a přitom jsem téměř

polomrtvý

strachy z tebe...

 

z polibku plného života

v žáru medvědích očí