poezie v próze
poezie v próze
Až vstoupí jasn | 2016 |
Cesta z lesa | 2016 |
Do všech oceánů | 2019 |
Dveře | 2016 |
Full House | 2019 |
Gestem Atlasovým | 2019 |
Heisenbergův princip neurčitosti | 2016 |
Houpu se na liáně | 2016 |
Introspekce | 2019 |
Jako kravský lejno | 2016 |
Její svět | 2019 |
Jinakost | 2019 |
Kdo Ti řekl že | 2016 |
Když odletěly ryby | 2016 |
Lučištník | 2016 |
Mačkám po ránu | 2019 |
Na cestách bez map | 2016 |
Nepravděpodobně pravdivý | 2019 |
Obálka víry | 2019 |
Od kolébky po kolébku | 2019 |
Oči medvěda | 2019 |
Pianino v kapse | 2019 |
Pohled kudlanky nábožné | 2016 |
Poslední kroužek | 2019 |
Poslední mnich | 2016 |
Pozdě z hnízda | 2019 |
Prázdný člun II. | 2016 |
Puma | 2019 |
Překročil jsem hráz | 2019 |
Sen s chuti medoviny | 2016 |
Shelma | 2019 |
Simone Péréle – Implicite - ver.1 | 2019 |
Simone Péréle – Implicite - ver2 – po | 2019 |
Slunce vyšších pater | 2019 |
Sny, které se plní | 2016 |
Stačí jen být | 2016 |
Stopy | 2019 |
Stopy na plátně | 2016 |
Stékat jako kapka | 2016 |
Stíny tisíce ohňů | 2016 |
Ten nejrychlejší z nás | 2018 |
Toltécká moudrost | 2016 |
U nás na dvorku | 2016 |
Usměvavá moštářka | 2019 |
Uváznutí v čase | 2016 |
V doteku Tao | 2016 |
V roli Sigmunda Freuda | 2016 |
V roli hostitele | 2019 |
V zajetí stromů | 2016 |
Vlak mezi peklem a rájem | 2016 |
Zadělali si na problém | 2016 |
Zbůhdarma planět | 2016 |
Ze života žab | 2016 |
Zákon zachování ege | 2016 |
Úhlem perspektivy | 2019 |
Útočiště | 2016 |
Šest tisíc selhání | 2016 |
Život je poezie v experimentu | 2016 |
Od kolébky po kolébku
22.5.2019
Naše snaha,
zanechat jakousi trvalou stopu
na říční hladině života,
je věčnou iluzí.
Pomýlenou vírou, že
řeka je tu pro nás a
ne my pro ni.
Pro její rozptýlení.
Kdy nás pobaveně topí.
Vzápětí
zvědavě pozoruje průběh
a někdy z neznámých důvodů
i zachraňuje....
Blahořečení jsou ti z nás,
jež si uvědomují tuto hru.
A tak si plavbu užívají
pozorujíce okolní,
neustále se měnící scenérie.
Bez toho, že by se rmoutili
nad každou jejich
změnou...
Na svém voru Noc Kiti,
jako ten slavný Nor Thor,
ovšem bez kladiva,
jsem si po období
rozbouřených vod,
vychutnával neuchopitelnost
přítomného bytí...
Pozoroval jsem meandry,
které toku Ploučnice
dodávaly její zakroucený,
tolik osobitý tvar a tok.
Neustále překvapovaly
novými scenériemi...
Míjel jsem zátoku
plnou smíchu,
štěbetání lidských hlasů,
pískotu i bouřlivého aplausu
podle toho,
jak se mladým odvážlivcům
povedl skok
ze skalního převisu...
v krytých zákoutích
se dvojice
bezstarostně oddávaly
samy sobě
a svým osobitým
meandrům.
Za tichého přihlížení
volavky...
Aby o kus dál,
na opačném břehu
této řeky života,
skupina mladých mužů
plavila koně...
Zatímco říční hladina
jak tamtam roznáší
zvuky minulých i budoucích
výhledů,
já si pojednou jasně uvědomuji,
že v každé z těch scenérií
jsem přítomen i já...
přítomen od kolébky...
.
... po kolébku