... já osamocen mezi břehy

kdy stopy mé zavály sněhy

po sněhu zase přišla břečka

 

jak vykřičník na konci věty

jako ten most, jež pojí světy

tak není tečkou, každá tečka

a moje city nejsou léčka

 

však možná pouze léčkou k sobě

snad je to dobou, která sténá

nikdo už nectí, ničí jména

 

mám otazník už před otázkou

zakryté oči černou páskou,

nechci tě vidět,

chci tě cítit

chtěl bych vždy sázet, než-li mýtit

 

z posedu povstat

stoupat vzhůru

nemuset myslet na cenzuru

 

neslyšet duši jak je tiše

neb všechna slova vyzní liše

 

tři tečky – čárky – tečky

 

usínám bez ovečky