za pendrek

za pokus o lásku

za nic na konci provázku

za přiznání mé

I tvojí duši

co význam má

a ty to tušíš

za všechno co se neporuší

co pevnost má

 

Prostoru v Čase

 

za pevnost hradu

za zrno v klase

a sázku za poslední minci

v kase

 

za všechny pavlačové drby

za všechny trpělivé

vrby

za rady,

které poradily,

jak radit tak

by neranily...

 

to malé dítě, jež je kdesi

ukryté,

v cele tvojí duše

zraněné já

tuše,

že jednou ukáže

všechny tvé běsy...

 

A při tom stačí

jenom tak málo,

aby to stání

za něco stálo

ba co by stálo...

 

vříská si v tichu

slova vyrytá na kalichu

 

„Vypij mě do dna“

„Plním se prázdnem“

„Pak lehce zpiti, hříchy své smáznem“

 

 

z kalichu život

si teče v kapkách

ty jsou jak perly

v jinovatkách

 

malují obraz

úžasné vize

však to co vidím

vypadá cize

 

to Ďábel sám

vzal roli světce

křivý nám obraz

na konci štětce

 

a čas i prostor

byť jsou z ticha

dolévaj víno do kalicha

pak připíjí si

 

„ ...Kurňa – ale... na co?... “

                                                     „ ... Třeba na prostor ?“

 

„ ... Na ten pijem furt ..“

                                                       „ ... odpuštění ? “  

„... Za co ?? “

 

                                                      „No ...“

                                                     „Sama sobě“

  

 

za pocity jež cítím k tobě

i za ty,

kterém cídím v sobě

za vzpomínky

za poztrácené cestou z kapsy

 

za touhy nežít z upomínek

jak neohýbat v mládí kmínek

byť tolik pružný zdál se být

až ohnul se

v tom přestal žít

 

 

 

( d o v ě t e k )

 

 

Každého rána něco čeká

 

Na Nový den

Po nové noci

 

Však  - co když...

Jsme jen čekající cvoci

 

„Né!!...“

„To ne přeci ...“

 

„a..... kde jsou??“

 

 

Odešli někam

Aniž přišli

 

v tichých krocích

houpajíc se

v bocích

 

tam do Prostoru v Čase