​

proč tě mám stále tak zadřenou pod kůži

drhnu se každý den kartáčem po těle

zdá se, že topím se, ač stojím v kaluži

za ruce drží mě jen moji andělé

 

proč se mi nedaří vylít to z hlavy ven

ušima nateklo, když tolik pršelo

počasí na draka, který sní dávný sen

uvolnit řetězy, se jemu zachtělo

 

svět když se nakloní, vidím, že okraje

nejsou, čím zdají se, meze nám nekladou

každý, kdo zná svůj směr, k poznání dozraje

život je zázrakem s jedinou výhradou

 

nikdo ti neslíbí, sliby že plni se

v záchvatu šílenství skáčeš přes okraje

cíle a prostředky tak často mění se

tady se člověče rovina nehraje

 

tady se člověče raději nezdržuj

pod kůži vlezou ti, kušuj a upaluj

 

svět když se nakloní, zvracím přes okraje

v prázdnu si myšlenka poklidně dozraje

 

 

pak ...

 

 

(v) duchu se pokloním

nejistot zbavený

že mysl má smysl

na závěr docením

co všechno skončilo

našlo si své místo

 

 

jen moje kolena .... zarudlá od hanby

 

 

 

 

bolí