Mé vzpomínky mě, v noci budí

pro sliby, které do osudí

mi vložili ti pomatenci,

sudičky skotačící v tanci.

 

Tančily kolem mého těla,

měly ji z praku, nebo z děla.

Já na ně čučel jako vrána,

vždyť křepčily tu náhle z rána.

 

Pak z kolíbky mě vyklopily.

Prý ať si zvykám, švitořily.

Tak jsem se nakrk, bez dojetí,

do pytle narval je jak smetí.

 

Pytel jsem odnes dolů k řece,

pytláci maj tam svoje klece.

Občas se zdaří, chytnou bobry

Teď hnedle tři?

No to je dobrý.

 

Když jsem se vrátil, marná sláva

opět jsem čučel jako vrána.

V pokoji, kde jsem včera spával,

najednou podivný je nával.

 

V kolíbce čísi dítě spící,

na sebe zírám, nevěřící.

Slza mi padá, stoupá vzhůru

Když střetnou se, zní šalmaj z kůru

 

Někdy to život zaonačí

Nechápem značky, cože značí...

 

„K čemu to bylo, řekni Pane.“

 

Slyšíš jen ticho...

 

Nevídané!!

„Tak to ty Pane, nejsi doma?!?“

 

„Proboha, chvíli mě nechte“

„No... ale...kde jsi?!“

 

„Šel jsem k řece...“

 

„Jo ták.... za bobra..“

                                               „Tiše buď, už ani muk!!“

 

 

 

Zas čučím z kolíbky...

 

Jsem malej kluk