​

 

V závinu viny vinný viní,

ve tváři výraz nahoty,

každého z nás, tu v soudní síni,

oblbnul svými bonmoty.

 

On přitom včera...

ještě seděl,

a plně prázdné koryto,

 

mu dalo tušit...

své už věděl,

co zbývá snad, co odžito.

 

Bez stopy pýchy u zdi nářků,

bez strachu bušil palicí,

až vyhladil si každou vrásku,

z čela krytého čepicí.

 

Pak k zemi klesl bez bonmotu,

a do zdi vdechl naposled,

stěžejní svědek u komplotu,

svou šokující výpověď.

 

Dnes celá v křeči, dcera klečí,

jen v mýlku sebe neuveď,

hned co jí spatří, zeď už brečí

krvavé slzy...

v odpověď.