​

 

Na dvoře pod pavlačí,

hráli jsme Krále Leara,

diváci povaleči,

na drama tiše zíraj.

 

Na trůnu pod mým oknem,

král trůní v trůním sále,

kdo z lásky v dešti mokne,

v dramatu zmírá stále.

 

Na dvoře Krále Leara,

se hlavy mocných střetly

a smrt...

v pařátu svírá

květy jež sotva kvetly.

 

Prázdno na trůnu skučí,

jen čas mu zhojí rány.

Jsou sny, které nás mučí

rány však mizí...

z rána

 

Jsou příběhy, co učí:

„Komu, že zvoní...

                         Komu?“

 

 

V příběhu, co má duši,

to moje zvoní hrana