​

 

Chtěl jsem psát báseň, o jádru pudla,

životní verše pro život,

slova jsou kudla, mám z nich i bázeň,

šiji své texty naživo

 

přijel jsem domů, s bolestí hlavy,

v duši mé jenom, blaženost

získal jsem pocit, ač člověk v páru,

každý, že je tu, vlastně host

 

ten co nás poslal, v tuhle tu díru,

řekl nám jasně, nechť zní hlas

ať ze všech hrdel, chytrých i trdel,

s radostí vlastní, Tobě i básni

zazní:

 

„Život je bezva a je sním prdel“

„Cesta je víc než, kolotoč“

 

a ty co zvracíš, chce se ti močit,

tak na co čekáš, dolů skoč

otevřu brány, a půjdu s vámi

po mostě jménem: „Na věčnost“

 

a tak jsem včera, začal psát báseň,

najednou zhaslo, a já spal

před chvíli vzbuzen, je 10:30,

zkroucený v křesle, smích mě vzal,

 

na ploše kurzor, trpí čas celý,

z nudy už neví, co by blik

 

tak si jen bliká, co není vzniká,

a světlo se tmou, je světlo-tma,

nic nezaniká, na cestě nikam,

vidíš jen život a kolem plot

 

já však chci vědět, co mě tak čeká,

tam za hranicí, za plotem

 

tak pojďte se mnou, zakřičme všichni

z plna svých hrdel

"Život je bezva, štěstí a láska"

"Život však není ........"

 

jenom tak snění ...

či chtění co není ...

přes oči páska ... hmm

na něco sázka...

ani nic navždy...

 

už konečně zařvi,

a prosím Vás – každý,

 

" ....kolotoč"