Tato kniha již byla napsána, stokrát přečtena a  dolaďována ve svých slovíčkách a často až rozladěna,  vzdalujíc se tak svému prvotnímu, harmonickému  nadšení, kdy první myšlenky oživily prázdné stránky.  Stále se mi zdálo, že tomu něco chybí. Co jen to může  být. Až dnes to znenadání přišlo, zcela nečekaně, ve  slovech mého občasného, ale o to vzácnějšího mentora,  jako reakce na mou báseň. Ta není podstatná. Podstatné  je to, že teď je kniha konečně kompletní.  Když dlouhé dlouho je jen chvílí   Někdy i málo – je nad mé síly,  někdy je síla k ničemu,  to, že se u Zdi nářků střílí,  je výsměch v očích ničemů.  Vždyť oči lumpů – jsou stejně plaché,  strach skrytý v duši není vzdor,  a na vzdor lásce končí krachem,  co bylo včera ještě vzor.  Jenom ty oči – topí se v moři,  co bylo vyplakáno slz,  jsou sny, jež zažehneš a shoří  však jsou i pevné jako tvrz.  Někdy je dlouho – jen pouhou chvílí,  ta chvíle ovšem nekončí,  všechno co cvičíš, to i sílí  stojícím u zdi....  z a t a n č i